The Nights/Cameron Dallas

54

"Nešla bys třeba ven?" zeptala se mě Natal. Celý den jsem musela přemýšlet nad tím co bylo napsané na tom papíru. Ráda bych to vzala do rukou a přečetla ještě jednou. Vypadalo to jakoby to psal pro mne, ale nejsem si jistá zda mi to chtěl někdy dát.
"Nevím, kdyžtak bych ti napsala" uculila jsem se. Moje nejlepší kamarádka se na mě zamračila.
"Co ti je celý den, skoro pořád se usmíváš, při obědě jsi rudla. Ještě před pár dny jsi tu chodila jako mrtvola" oznámila. Toho, že bych rudla si nejsem vědoma, stejně jako si nejsem vědoma toho, že bych se celý den nějak usmívala. Ale dobře pamatuji na co jsem v tu chvíli myslela.

Nejsem dobrej na vyznávání citů...

V tu chvíli se moje vzpomínka na dopis úplně rozplynula, protože mi zazvonil telefon v tašce. Jenom jsem naznačila Natal ať počká venku. Zvedla jsem telefon do ruky.. Zatmělo se mi před očima. Na obrazovce bylo vidět jméno, které mi nevolalo nikdy. Jméno člověka, kterého jsem nechtěla už nikdy vidět ani slyšet, ať to zní sebevíc hnusně. Máma. Nadechla jsem se. Já přece nejsem žádný srab. Vždycky jsem se problémům postavila. Tedy..skoro vždycky. I když mi. To dělalo velké problémy přetáhla jsem a hovor tak příjmula.
"Mami?" ozvala jsem se rychle do telefonu. Zněla jsem přiškrceně.
"Skylar?" ona to do telefonu téměř vykřikla. Ráda bych řekla, že to bylo protože mě velmi ráda slyší po dlouhé době. Ale mám spíše pocit, že to bylo něco jakoby říkala: Zabiju tě, hned jak mi přijdeš pod ruku. Moje máma nikdy nebyla zrovna ukázková. Nikdy se o mě ani nestarala. Žila jsem s otcem a mým starším bratrem, zatímco ona někde lítala a spala s každým druhým.
"Proč mi voláš?" zeptala jsem se jí narovinu. Špatně se mi dýchalo a před očima se mi dělalo černo. Ještě hůře se mi mluvilo.
"Potřebuju tě tady" oznámila mi a ve mě se cosi zlomilo. Znělo to zoufale. Takhle mi naposledy volala, když mi bylo 16. Do té doby jsem si myslela, že mámu už od mého porodu nemám. Pamatuji si jak jsem to chtěla vysvětlit a táta mě odhodil stranou a odmítal mluvit.
"Co se děje?" zeptala jsem se ještě jednou. Ani jsem si nevšimla, že mi tečou slzy. Můj hlas byl chraplavý.
"Prostě přijeď" odpověděla mi na to a hned na to se mi u ucha místo jejího hlasu ozvalo hlasité pípání. Nadechla jsem se a vzala si můj batoh. Stavím se ještě doma, ale pojedu za ní. Zněla jakoby mě opravdu hodně potřebovala. Vyběhla jsem z šatny. Natal, která čekala u dveří mě už vyhlížela.
"Dneska ven nejdu" řekla jsem rychle a oběhla ji. Tohle mi připomínalo jak jsem stejnou cestou běžela z šaten, když jsem se dozvěděla o tom, že to celé s Cameronem byla jenom sázka. Dneska se psaní s Alexandrem asi nekoná.

Christina
Dneska bych chtěla být více aktivní a vydávat co hodinu kapitolu. Večer na chvíli půjdu pryč, ale budu též psát. Pokud budu mít štěstí tak zvládnu alespoň 10 kapitol a kniha by mohla být v takové té cílové rovině.