Bylo, nebylo a jak to bylo

-Růže-

•••současnost•••

„Sněhurko! Sněhurko! Tady jsi! Díky bohu!" Růženka běžela rychlostí světla směrem ke Sněhurce. Vedle ní ležel bezmocný Rampelník.
„Nemyslíš si snad, že tě budu litovat?!" Sněhurka, teď už Zloba, vypadala děsivě. Na Růženku koulela oči, ve kterých si představovala, jak jí zakroutí krkem.
„Co se to s tebou k čertu stalo?" Růženka pohlédla na její rohy s obrovským strachem.
„Ty se divíš?! Po tom, co vše se mi za poslední dobu stalo, jsem to už nevydržela a pustila jsem Zlobu ven. Už několikrát ve mně zuřila a prosila o proniknutí na povrch, já ji ještě ovládala, ale dnes už jsem nemohla! Zjistila jsem, co se stalo s mou matkou!" Sněhurka svoji Zlobu nechala projít, byl to někdo úplně jiný.
„Ne, ne, to nejsi ty, nejsi," Růženka vrtěla hlavou a rty jí cukaly, chtělo se jí zase brečet.
„Tak se vzchop už! Já jsem teď bezcitná a mé srdce je černé jako noc! Víc než Zlé královny!" Zloba si vyndala z hrudi své vlastní srdce. Jak říkala, srdce jí zčernalo a ztmavlo, jako uhel. Zloba s tváří Sněhurky, ale Sněhurka se srdcem Zloby. Srdce je silnější a Sněhurka měla srdce rozpadlé už dost na to, aby se něco takového stalo.
„Slyšela jsem snad své jméno?" Zlá královna se s úsměvem postavila před Zlobu: „Konečně! Našla jsi ji v sobě! Tu Zlobu, která byla uvězněna!" měla ze Zloby radost.
„Ano, taky jsem našla dost sil na to, abych tě zabila," Zloba pozvedla levý koutek rtu.
„Ale to nebude třeba," byla si jistá Zlá královna.
„To nejsi ty, Sněhurko!" Růženka se snažila Zlobu přerušit před její další zlomyslnou větou.
„Ty na mě už ani nemrkneš!" Zloba napřáhla ruku na Růženku a Růženka se mžikem proměnila v krásnou rudou růži.
„Vidíš, to je teď tvá moc! Ne jako ta, kterou jsi pochytila před tím, ta chabá a hlavně světlá moc. Teď ovládáš tu temnou moc a plně!" Zlá královna se na ni stále smála, jako na vlastní dceru. Byla na ni pyšná, jak jen může být pyšná matka.
„Já vím, matko," pohlédla Zloba Zlé královně do očí.
„Co uděláme s tímhle?" Zlá královna se podívala na zem, kde stále ležel Rampelník.
„Sněhurko, ne!" Rampelník prosil, ale marně.
„Zabil jsi mi mou pravou matku! A za to ještě zaplatíš!" Zloba se přiklonila k Rampelníkovi a svou temnou mocí ho přetvořila na skleněnou nádobu. V ten moment se na obloze objevil ten největší blesk, který kdy mohl existovat. Nevytvořila ho ani Zloba ani Zlá královna, ale dvě nejmocnější osoby na světě. Dvě zla, stojící bok po boku to ignorovaly. Zloba nádobou přikryla růži a tyto dvě věci, vlastně Růženku a Rampelníka, pozvedla do vzduchu. Levitovali vedle ní.
„Bereš mě teď jako pravou matku?" zeptala se Zlá královna Zloby s nakloněnou hlavou.
„Samozřejmě," usmála se na Zlou královnu Zloba.
„Co uděláš s tímhle?" Zlá královna vyvalila oči na růži pod skleněnou nádobou.
„Pojď se mnou," Zloba pozvedla ruku a obě, i s růží pod nádobou, přemístily někam, kde to bylo temné a světlo zde nemělo šanci. Dal se rozpoznat jen lesklý povrch jeskyně a křišťálové krápníky. Zloba se plížila ke kusu kamene, který byl obrostlý černými růžemi. Naklonila se s růží uvnitř nádoby ke kameni a položila jej tam, červená růže začala tmavnout, až její barva byla černá jako noční můra. Zloba odstoupila s pocitem, že Růženku a Rampelníka odkázala na nekonečnou smrt, kterou nikdo nezastaví.
Najednou se v uzavřeném prostoru objevil velký blesk a jeho světlo ozářilo dvě černé postavy v kápích. Za tu jedinou vteřinu si Zloba a královna všimly, že jedna bytost drží v ruce dlouhou černou kosu s fialovým drahokamem jako ozdobu a druhá bytost míří svým černým kopím, také ozdobeným drahokamem, na Zlobu. Zmizeli ve tmě a prozrazovalo je jen šustění plášťů.
„Neměli jste to dělat, vy dvě slepice," řekly jim dva dívčí hlasy najednou, jako by byla dvojčata. Zvuk se odrážel od stěn a přidával na tajemnosti. Zloba nic nechápala a královna se s něčím takovým nikdy nesetkala. Světlo, vycházející z černé růže na chvilku zmizelo. Záhadná postava se mihla okolo a nádoba zmizela.
„Svého činu budete litovat," opět se ozvaly. Znovu se objevil blesk a ony zmizely s ním. Rampelník proměněný do nádoby byl pryč. Osamělá růže spala dál.