Menture: spáry minulosti [DOKONČENO]

5. Nejhorší katastrofa

Leonardo poznal, že je ráno, a tak se začal nevyspale přetáčet v posteli ze strany na stranu. Najednou na tváři ucítil velmi nepříjemný studivý předmět.

,,9-9-9."

Mladík rozespale otevřel oči. Před ním seděl Storm, a neustále do něj šťouchal.

,,To už jsi zase chytl numberový syndrom?" V tom si všiml, kolik je už hodin, a hned na to rozházených složek po celém pokoji.

,,Ale ne. Ale ne!" Rychle vyskočil na nohy.

Kristine ještě spala, takže musel potichu a opatrně přejít až ke dveřím. Když však skutečně pospícháte, je v celku dost těžké, vůbec nevydat jakýkoliv zvuk. Leonardo to ale překvapivě zvládl na výbornou.

Netrvalo dlouho, a brzy už běžel po chodbě toweru CSF. Za sebe se ani neohlížel. Tentokrát ho však štěstí výjimečně opustilo. Jen co zahl za poslední roh, narazil na svého velitele.

,,2004, Vás jsme teď akorát hledali. Kde jste byl? Vaše potvrzení o příchodu jsme dostali až o hodinu později." Leonardo se od hlavy až k patě začal nervózně potit. Pozdě ještě nikdy nepřišel.

,,Jen... Jsem si musel domů skočit pro nějaké věci. Omlouvám se, už se to nikdy nestane." Velitel nevypadal zrovna, že by mu to věřil.

Větší problém nastal, když u nich zastavil kolemjdoucí Darkman.

,,2004, Vás jsem hledal. 1002, Můžete jít. Já už to s ním dořeším. ... Můžu tě ujistit, že dostaneš přesně to, co si zasloužíš." Poslední větu mu zašeptal do ucha tak chladným hlasem, až Leonardovi naskočila husí kůže. Bohužel byl tak chytrý, že tak nějak tušil, jak ho Darkman potrestá.

Pár minut cesty pro něj bylo, jako několik dlouhých hodin.

Když mu v offisu přikázal, aby se posadil, poslechl Darkmana tak moc ochotně, až to i jeho samotného překvapilo.

,,Takže. ... Posledních pár dnů jsme Vás sledovali. A moc se nám nelíbilo Vaše pracovní nasazení." Leonardo raději nic neříkal. V této situaci to také bylo to nejlepší, co mohl dělat. ,,Vašeho otce je mi líto, ale jestli si myslíte, že nějakým kradením záznamů z jeho nehody, zjistíte něco víc tak se mýlíte. .. Všichni si u mě na Vás stěžovali. Měl bych Vás potrestat."

Hnědovlásek se v duchu začal modlit, ale následná slova mu málem způsobila náhlý kolaps.

,,Odteď budete pracovat na osmém sektoru. Vzhledem, k Vaší skvělé nápaditosti, je mi Vás líto vyhazovat." Mladík vůbec nachápal, jaký k tomu měl Darkman důvod.

O chvíli později

Tichou chodbou se rozléhaly poklidné kroky. Z povzdálí bylo slyšet několik naléhavých hlasů.

,,Tak už to zapněte!!",,Musíme nejdřív zprovoznit jádro!"

Leonardo nepřítomně nakoukl přes roh přímo do haly osmého sektoru. Lidí tam bylo snad třikrát víc, než byl zvyklý. Jen kousek od něj stáli rovnou dva vedoucí.

V kapse rychle nahmatal svojí interkartu, která sloužila jako propustka do všech sektorů, k němž měl povolen přístup.

,,Tak jo. Nádech, výdech."

Jakmile ušel dalších pár kroků, zastavil přímo uprostřed místnosti. Až teď si uvědomil, že vůbec neví, kam má jít. Byl tolik zmatený tím vším kolem sebe, a dokonce si připadal jakoby byl z jiného vesmíru.

,,Hej!! Vy!" Ozvalo se za jeho zády.

,,Ministr mě sem přiřadil." Vysvětlil již klidněji. ,,Potvrzuji. Před chvílí dorazila zpráva." Přidal se k nim další z přítomných vědců.

Den šel za dnem a stejně tak i týden za týdnem. Leonardo se kvůli své náročné práci už k záznamům z archivu prakticky ani na půl minuty nedostával, dokud nebylo k čemu.

Jednou, měl konečně, po několika dnech, klid od práce. Netrvalo však dlouho, a brzy se objevil další zvrat.

,,2004, 1854 si vás žádá." Hnědovlásek vyčerpaně vydechl téměř všechen vzduch z plic. Neměl ale na výběr.

,,No konečně. Až se rozsvítí tohle světlo, vsunete sem tuhle baterii. Je vám to jasné?" Leonardo vědci věnoval zmatený pohled. Kdyby mu nebyly jasné takto prosté úkoly, tak by tady asi ani nebyl, ne?

Malé světélko u monitoru začalo žlutě zářit. Všechno dopadlo přesně tak, jak mělo.

Hnědovlásek chtěl už jít, ale jeho spolupracovník ho zastavil.

,,Počkat! Tady je pár disků s výpočty, které od Vás potřebuji prověřit." Výraz pár bylo opravdu slabé slovo. Leonardo měl co dělat, aby mu jediný disk neupadl na zem. Pohledem si v tom náhle všiml na stolku podivných složek s černým pruhem přes jejich desky. (Určité barvy značily určité věci. Černá, v tomto případě, značila určení pouze pro ty nejdůležitější osoby z celého CSF.)

Jeho zvědavost přesahovala veškeré meze. Jen co se vědec otočil, rychle tenkou složku čapl do ruky. Kdyby tak tušil, že tímto činem odstartoval jednu z těch nejhorších katastrof, jež ho mohly vůbec za celý život potkat.