Banana fish fillet (dokončeno)

Kde jsi, princezno? (Ash)

Nebyl jsem ještě tak unavený a vyšel jsem z pokoje. Vybavení a postel nic moc, určitě mě z ní budou bolet záda. Celej tenhle country styl moc nežeru a koně nesnášim.

Eiji si nechal dokořán otevřený dveře a usnul stočený na posteli v džínech, ve kterých ještě ležel v tom sklepě, ale stihl si sundat boty a stáhnout ponožky. Pokud by někdy někdo chtěl personifikovat něžnost, dokonalost a nevinnost v jednom, dal bych krk za to, že bude vypadat přesně jako spící Eiji.

Nevím proč, ale strašně se mi líbí jeho jméno. Jak zní. Eiji. Eiji. Eiji. Chtěl bych mu ho šeptat do ucha. Nikdy by se mi neomrzelo. Rád bych věděl, jak se píše ve znacích, ale nemám odvahu se ho na to zeptat. Nechci, aby zjistil, co k němu cítím, a nechci, abych se mu hnusil. Prosím, jen to ne. Jsem vděčný, že s ním můžu být, tak, jak s ním jsem teď. Sedět vedle něj. Spát pod stejnou střechou. Trávit s ním dny.

Vyšel jsem ven do příjemně hřejivé tmy. Toulal jsem se nocí a snažil se si v hlavě utřídit myšlenky - co je teď priorita a co je pouhá rozptylující zbytečnost. Cílem tohohle pobytu je nabrat dost sil, přesvědčit Eijiho, aby odsud odjel a nejlépe potom i odletěl zpátky do Japonska, a vymyslet plán, jak zachránit Griffina. A taky uklidnit se, možná si i trochu užít života...

Zrovna když jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že tohle místo nemusí bejt jenom smrdutá, polorozpadlá chatrč, šlápl jsem do něčeho nechutného. Fuj! Nechápu jak tady někdo může v klidu existovat! Radši bych byl znova poskokem Dina než bejt tady!

Ne, to by bylo moc krutý. Ashi, musíš filtrovat positive vibes a self-love. Radši bych... řekl Eijimu, jak se cítím. Ne, to by bylo ještě krutější. Vůbec nevím, proč přemýšlím nad tím, nad čím přemýšlím. Takovýma myšlenkama bych se přece vůbec neměl zatěžovat. Co když udělám něco stupidního? To abych se potom k Dinovi přihlásil fakt dobrovolně.

Začínala mi být docela zima a téměř jsem mohl cítit, jak mi ty bůh-ví-čí exkrementy ožírají moji krásnou značkovou tenisku. Jenom doufám, že ten stoletej páprda bude co k čemu a do rána mi je vyčistí. Rychle jsem se otočil, z bot jsem vyskočil před prahem a ještě než jsem se uložil na celonoční muka na roztočů plném lůžku, neodolal jsem krátkému nakouknutí do Eijiho pokoje.

---

Probudila mě šílená bolest zad. Nenávistně jsem se podíval na na první pohled romantickou postel, která pod všemi těmi přikrývkami skrývala své pravé, nelítostné, roztoči prolezlé já, které mě teď každou noc bude trýznit, div se z toho nezblázním. Skoro jako bych spal sám na sobě.

Rukou jsem si záda masíroval a přešel jsem do pokoje Eijiho. Určitě bude ještě spát a měl bych ho nechat. Měl za sebou náročný den. Ráno bude určitě vypadat ještě roztomileji než večer. Ty jeho hebké, černé vlasy...

Jenže Eiji tam nebyl. Snažil jsem se se uklidnit - to přece ještě nic neznamená. Seběhl jsem schody a zamířil do kuchyně, která ale byla taky prázdná. Polil mě studený pot. Možná že se opravdu rozhodl odejít a ani se nerozloučil. To bych ho už nikdy v životě neviděl a ta představa mě nehorázně vyděsila. Najednou jsem si nemohl představit, jaké by to bylo se už nikdy nepodívat do těch jeho zářících očí a už nikdy se nezasmát nad jeho roztomilým přízvukem.

Vyběhl jsem ven - jen v ponožkách, tenisky jsem nemohl najít, i když k čemu mi jsou blbý tenisky když jsem právě ztratil to nejcennější, co jsem v životě měl - a potkal jsem se s dědkem.

„Kde je??" obořil jsem na starého muže asi hlasitěji než jsem měl, zrovna se totiž chystal na sednout na koně, který se splašil, a dědek měl co dělat, aby ho udržel.

„Odešel hned brzo ráno." neafektovaně odfrkl, jako by se sám proměnil v to čtyřnohé nevypočitatelné zvíře, a uklidňoval svého parťáka.

„Sám? Jen tak? Ukaž, dej mi tu kobylu." ještě než stařec stihl zareagovat, vytrhl jsem mu zmatené zvíře, vyskočil na něj a vší silou do něj kopl. Aspoň tak jsem si vždycky myslel, že to funguje. 

Kůň si polekaně stoupl na zadní, divoce zařehtal a rozběhl se ven z ranče. Uznávám, měl jsem opravdu co dělat, abych nespadl. Křečovitě jsem se držel hrušky sedla, nohy mi lítaly všude kolem a neměl jsem nejmenší tušení, co se zadkem. S velkým úsilím jsem dostal nohy do třmenů, chytil uzdu a prudce za ní zatáhl. Kůň konečně zastavil, ale to už jsme byli z dohledu ranče.

Zmohl jsem se na lehké poplácání koně po krku a rozhodl jsem se, že už ho nikdy takhle nakopávat nebudu. Ani jsem vlastně nevěděl, kam to jdeme. Netušil jsem, jakým směrem se Eiji vydal, a travnatá pláň vypadala na všechny strany úplně stejně. Co když ho odnesl nějaký kondor a teď si ho spokojeně porcuje ve svém hnízdě?

Bylo hrozné horko. Triko od pyžama jsem měl na sobě přilepené potem a ruce mě pálily od žhnoucího slunce. I na koni bylo poznat, že už má dost. Sice statečně kladl jednu nohu za druhou, ale hlavu měl svěšenou a tempo bylo čím dál tím pomalejší. Nemám tušení, jak dlouho jsme šli, ale už muselo být dávno po poledni. 

To je určitě fata morgána, napadlo mě, když jsem před sebou uviděl jezírko obklopené bujnou vegetací. Jenže jak jsme se blížili, stromy nemizely a voda se klidně vlnila. Seskočil jsem z koně a kdybych nebyl tak ochromený náhlou ostrou bolestí v tříslech, byl bych k tomu jezeru i doběhl. Takhle jsem se jenom pomalu belhal, u jezera jsem navíc zakopl a s hlasitým šplouchnutím jsem se zřítil do vody.

To byl ten nejlepší pocit, jaký jsem za ten den zažil. Jako byste rozžhavený uhlík ponořili do vany plné ledu. Potopil jsem se a jen tak si bezelstně plaval pod hladinou, když v tom jsem uslyšel nějakej divnej zvuk, jako by někdo nabil pušku. Zpozorněl jsem. Kdo to je? Co když zajali Eijiho? Nebo hůř, co když mu něco udělali?

Zůstal jsem ještě chvíli pod hladinou a instinktivně plaval k břehu, odkud zvuk vycházel. Odrazil jsem se od písčitého dna a vší silou se vymrštil ven. A opravdu - rozeznal jsem rozmazanou figuru a skočil jí po krku. Cítil jsem hrozný vztek a úzkost, že to všechno pořád ještě neskončilo.

„Ashi... pusť... mě..." zasténal jemný hlásek pod mýma dlaněma.

„Eiji. Jsi to ty?" nevěřil jsem tomu, co slyším. Konečně jsem zaostřil a vskutku, byl to Eiji! Uvědomil jsem si, co to dělám. Ležel jsem jsem na něj celým svým tělem, cítil jsem ho pod sebou. A škrtil jsem ho! Urychleně jsem ruce stáhl, ale zůstal jsem na místě. Spadl mi kámen ze srdce, že ho ještě vidím. Málem jsem ztratil veškeré naděje, že už nikdy neuvidím ty jeho krásný...

„Oči." zamumlal jsem a hlava mi těžkla. Srazil jsem se s nosem Eijiho a naše rty se spojily. Nebo spíš přesněji řečeno, moje rty neohrabaně zaplácly ty jeho a zůstaly na místě. 

A pak už přišla jenom tma.