Banana fish fillet (dokončeno)

Poslušnost

Nejdřív jsem si myslel, že se mi splnily moje nejdivočejší fantazie. Přijel si pro mě princ na bílém koni, skočil do jezera, aby svlažil své horké tělo, a potom vyskočil ven, odhodlán se se mnou muchlovat pod žhnoucím, odpoledním sluncem. 

Jenže tak to nebylo. Samozřejmě, že to tak nebylo! Začínám mít pocit, že můj život je jeden velkej vtip, kterej mi sice bude dopřávat sladké náznaky, ale potom mě hořce shodí do hluboké díry, kde si budu hnít až do smrti.

Vyděsilo mě, že se tady Ash objevil. Ale pak mě napadlo, že jsem možná usnul a celé je to jenom jeden dokonalej sen. Proto jsem se tomu nebránil. Pozoroval jsem, jak se pod Ashovým propoceným tričkem dokonale rýsují jeho svaly, přemýšlel jsem nad tím, co asi skrývá pod těma ušpiněnýma džínama. Nebral jsem ohled na to, že na tak dlouhou dobu zmizel pod rozčeřenou hladinu. Jen jsem se těšil, až vyskočí a vrhne se na mě.

Chtěl jsem na to jít pomalu. Nejdřív jen malou, nevinnou pusu. Ukázat mu, co si on myslí, že dokážu. A pak to odpálím. Bude litovat, že se se mnou setkal. Já budu tím dominantním a on ať si klidně kňučí jako vyděšené štěně bez matky.

To ale asi nebyla Ashova vize. Hned mě chytil kolem krku jako z nějakýho sado-maso komiksu. Na to jsem nebyl připravenej a musel jsem ho prosit o to, aby mě konečně už pustil. A pak byla ideální šance vrátit úder. 

Zrovna když jsem se chystal udělat svůj první výpad jazykem a Ash najednou zničehonic rezignoval. Nechtěl mě za nic na světě pustit dovnitř; jeho rty byly pevně semknuty. Otevřel jsem oči a ty jeho byly zavřené. Vůbec se nehýbal.

„Nandajó, omae-wa!" neodpustil jsem si zaklít a odvalil jsem ho ze sebe. Co to má znamenat? Začínal jsem mít opravdu špatnou náladu. Proč mi tohle dělá? 

Stoupl jsem si, ale pak se zarazil. Pomalu jsem se podíval dolů a cítil, jak mi jde červeň do tváří. Nikdy by mě nenapadlo, že představa bude mít u mýho těla takovej úspěch.

„Ještě tohle mi chybělo, fakt!" nakopl jsem chabý travnatý porost. Skoro jsem trefil i Ashe. Proč mě můj osud nemá rád? Proč? Co jsem mu u všech všudy provedl?

Málem jsem se v tu chvíli rozbrečel. Podíval jsem se kolem sebe a zhodnotil situaci. Setkal jsem se s tázavým pohledem poníka, kobyly a blonďatých vlasů Ashe. 

„Sper to dneska ďas, vopravdu! Kuso!"

Neměl jsem moc na výběr. Chytil jsem Ashe za ruce a táhnul ho ke koni, na kterém přijel. Moc to nešlo. Pokud jste někdy tahali namakanýho Američana přes hrbolatej terén, taky by vám to moc nešlo. Nějakým zázrakem se mi to ale povedlo a pak jsem ho ještě s těžšími obtížemi přehodil přes sedlo. Pokud by někdy uprostřed jízdy spadl nebo mu praskla hlava - můj problém by to rozhodně nebyl. Nemá mi dávat tolik falešných nadějí.

Zapískal jsem na poníka, který hned hbitě přiklusal a pohodil hřívou. A tak jsme vyrazili a k ranči jsme se dostali až k večeru. Měl jsem hrozný hlad, koně byli žízniví a nechtěl jsem ani pomyslet na to, co se děje s Ashem. Moje nenávist cestou vyprchala a já se o něj moc bál. Nemohl jsem mu ale nějak pomoc - neměl jsem u sebe nic jiného než fotoaparát. Musel jsem počkat na ranch.

---

Ojii-san ho ihned položil do postele a na čelo mu dal studený hadr.

„Prostě se přehřál. Má pravděpodobně úpal a ještě je dehydratovaný. Říkáš, že hned skočil do jezera, jo? Měl jsi ho tam nechat." zasmál se, jako by se nic vážného nedělo. Skoro jako by mu Ashův špatný stav dělal náležitou radost. Ash se pravděpodobně probudil někdy během jízdy, zatím ale nic neřekl a ani se moc nehýbal.

„Budeme mu měnit studené obklady a dávat mu napít. Nesnaž se ale do něj lít litry, to by mělo opačnej účinek." vysvětloval mi stařec a odešel z místnosti, aby se věnoval svým starostem. Být v přítomnosti Ashe mu rozhodně žádné potěšení nepřinášelo a spíš ho to otravovalo.

Hned jak se zavřely dveře, neudržel jsem slzy.

„Gomenne, je mi to moc líto. Měl jsem se o tebe postarat líp." mumlal jsem přes proud slz.

„Měl jsem zůstat tady, aby se ti nic nestalo. Jsem ti jenom přítěží. Gomen." fňukal jsem s obličejem zabořeným do Ashovy peřiny.

Ash ale nijak neodpovídal a místo toho se začal klepat. Nejdřív jen tak nepatrně a potom se otřásal úplně celý. Vyděsilo mě to, ale pak mi došlo, co se děje.

„Ash-san, ty se... směješ?!" nevěřícně jsem na něj zíral. Tak jo, tohle už je na mě fakt moc. Nejdřív předstírá, že mě chce znásilnit uprostřed pouště, potom že umřel a teď se mi za to všechno vysmívá?

Nemohl jsem tomu uvěřit! Darebák jeden! Tohle mu nedaruju! Utřel jsem si z očí poslední slzy a zamířil si to ven v pokoje.

„Eiji..." zamumlal Ash. Otočil jsem se a čekal poslední ránu, kvůli který bych si hned zavolal taxíka, kterej by mě okamžitě odvezl pryč z tohohle místa a potom bych nasedl na první letadlo na Naritu a úplně bych zapomněl, že jsem tady kdy byl, a...

„Eiji... Pojď ke mně." řekl Ash úplně potichu, jako by to byla tajná zpráva, kterou mám slyšet jenom já a ne nikdo jiný.

Měřil jsem si ho pohledem, jestli to myslí vážně. V místnosti bylo úplné ticho a on se na mě díval s toužebným výrazem. A já už neodolal.

Vrhnul jsem se na něj a vlepil mu takovou pusu, která by byla schopná rozlomit Zemi vejpůl. 

A on mě pevně objal a dal mi ještě větší.