Banana fish fillet (dokončeno)

Sni dál

Připadal jsem si jako paralyzovaný a můj jazyk nebyl schopný vyloudění jediného kloudného slova. Musely mi šíleně hořet uši, neodvažoval jsem se ale zvednout pohled ze země. Byl nahý? Nevím. Asi. Určitě.

„Eiji? Haló?"

„N-nevím, p-p-promiň."

„Dobrý bože, tohle je ale díra. Uka, dejmi aspoň ten tvůj..." otráveně prohlásil a čapnul můj už napůl mokrý ručník, který jsem ani ne pět minut zpátky bezděčně odhodil na svoji postel. Červeň začaly chytat už i určitě tváře. To přece nemůže! Nebo snad ano? Právě to udělal. Měl jsem pocit, že ve mně náhle vybouchla atomovka. Necítil jsem se vůbec dobře. Moje mysl si představovala, přibližovala a detailně zkoumala ty miliardy bakterií, které měly navždy zůstat jenom mezi mnou a tím chuděrou bílým pokojovým ručníkem. Teď se ale chtě nechtě musely mísit i s bakteriemi, které náležely jen a pouze Ashovi.

„Ashi, počk...!" rozvázal se mi konečně jazyk a pokoušel se rychle bakterijní srážce zamezit. Bylo ale pozdě, Ash za sebou zabouchl dveře a slova se zastavila za hlasitým bouchnutím. Už tomu nemůžu nijak zabránit. Srdce mi bušelo jako o závod. Co se to se mnou děje? Je to přece jen laciný uzlíček bavlněných mikrovláken. Sedl jsem si na postel a dal ruku na místo, kde ležel ten osudný ručník. Bylo ještě trochu vlhké. Rozplácl jsem se na polštář a zakryl si oči roztřesenými dlaněmi. Nikdo mě nevidí a já nevidím nikoho. Neexistuju a stejně tak neexistuje ani Ash. S povzdechem jsem rukama sjel z očí a zadíval se na strop. Na hrubé bílé malbě byly patrné známky stáří v podobě drobných tmavých prasklinek, které dohromady vytvářely jakousi změť potrhaných nepravidelných pavučin. Dal bych cokoliv za to, abych mohl vědět, co se teď Ashovi honí hlavou.

Dveře do koupelny se tiše otevřely, mnohem jemněji, než se předtím zavíraly.

„Dobrou noc, Eiji." zahuhlal unaveně Ash a zhasnul světlo. Přísahal bych, že jsem v jeho hlase slyšel jakousi odměřenost a zvláštní zadumanost. Nepřipadalo mi, že je opravdu tak unavený. Spíš to vypadalo, jako by mu do hlavy někdo zasadil brouka a on se ho bezúspěšně snažil vyndat ven.

Cítil jsem v sobě pořád známky výbuchu. Byl jsem jak rozžhavený uhlík. I kdyby se mi povedlo nějak spánek přivést, bylo mi jasné, že by mi nijak nepomohl. Toužil jsem po něčem úplně jiném a připadalo mi, že nejsem schopný se bez toho dožít rána.

Neměl jsem nejmenší tušení, jak dlouho už jsem tam jen tak nehybně ležel. Hodinu, možná dvě? Otočil jsem hlavou vpravo a zamžoural na obrys těla ponořený ve tmě. Věděl jsem, že to není možné, ale připadalo mi, že se moje oči setkaly s párem zelených doširoka otevřených očí. Neuhnul jsem. Neodvrátil jsem se. Nic z toho jsem nechtěl. Tiše jsem ležel pod lehkou peřinou a bedlivě pozoroval dvě smaragdové oči, které tam možná ani nebyly. Předháněli jsme se, čí pohled bude působit vyzývavěji.

Já jsem ale nechtěl jenom zůstat u nějakého blbého pohledu, ať už byl sebesmyslnější. Pomalu jsem se zvedl ze staré a rozvrzané postele a přibližoval jsem se k těm obrovským očím, aniž bych se podíval jinam, byť jen na vteřinu. Toužil jsem si je přitisknout k sobě, pohltit je do sebe. Bál jsem se, že jakmile je jednou ztratím z dohledu, už je nikdy jindy neuvidím. Vážil jsem si každého vzácného momentu, kdy mi bylo dovoleno se do nich dívat. Připadal jsem si jako mnoholetý vězeň, který konečně, po tak šíleně dlouhé době nesvobody, může zamířit ven a opíjet se zeleností stébel trávy. Ten pohled mě opíjel a já ztrácel svůj zdravý rozum.

Když jsem se ale přiblížil tak dostatečně, abych mohl vidět střízlivě, strnul jsem. Dvě upřené zelenkavé oči byly pryč. Tedy abych to upřesnil, byly zavřené a pravidelně oddechovaly. Zmateně jsem si prohlížel dvě bledá, jemná víčka, která mi svou křehkostí připomínala porcelán, z nějž vystupovala síť tenkých fialových žilek.

Zpět do reality a uvědomění si, co to vlastně dělám, jsem se probral zrovna ve chvíli, kdy se ten pár očí přece jenom probral k životu. Polekaně jsem odskočil zpátky a schoval se pod peřinu. Jako vystrašený zajíc jsem vyčkával ve své pohodlné a bezpečné noře a neopovažoval se pohnout či vydat hlásku.

Připadalo mi, že pod přikrývkou ležím už celou věčnost a bylo mi děsné horko. Vykouknul jsem hlavou ven a čekal. Pak jsem se zase převalil na pravý bok a opatrně sledoval tmavý obrys postavy a dvě velké sytě zelené oči. A tentokrát bych přísahal, že tam opravdu byly.