Banana fish fillet (dokončeno)

Zmiz odsud!

Cítím se...

Eiji.

Strašně divně...

Došlo mi to moc pozdě.

Nevím... Kde to jsem...

Měl jsem být opatrnější.

Je mi hrozná... zima.

Ohrozil jsem tě. Je mi to moc líto.

Nemůžu... se pořádně nadechnout.

Nesmí na tobě poznat, že něco tušíš.

Nedokážu se pohnout.

Eiji, musíš odsud co nejrychleji zmizet. Je to past!

Nevím... kde jsem se tu vzal.

---

Bylo zrovna jaro, všechno krásně kvetlo. Zavřel jsem oči a vdechoval tu vůni života všude kolem mě. Byl jsem tak spokojený a zářivě jsem se usmíval. Šel jsem po štěrkové cestě, která se jen hemžila lidmi. Ale já jsem je nevnímal, připadalo mi, že jsem tam úplně sám. Foukal jemný vítr a na zátylku mě lechtaly vlasy. Naslouchal jsem stromům, které tančily kolem a pyšnily se svými bílo-růžovými květy. Usmíval jsem se na ně, a oni se na mě usmívaly zpátky. Zastavil jsem se a sledoval malinkaté ptáčky, co ostražitě seděli na svých ještě nevylíhnutých vejcích a skotačivé veverky, které radostně rozhazovaly kolem oříšky, co za zimu nestihly sníst. Zima skončila, bylo už jaro a všechno krásně vonělo...

„Eiji!!! Proboha, probuď se, nesmíš tady zůstat!"

Ležel jsem tváří na chladných dlaždicích. Pokusil jsem hlavu trochu zvednout, ale příšerná bolest a něco nechutně lepkavého mi to nedovolilo. Oči jsem měl slepené a dalo mi zabrat je otevřít. Myslím, že jsem brečel, ale nevím jak dlouho. Možná celé dny, kdo ví. Kde to vlastně sem? Přísahal bych, že jsem před chvilkou viděl veverku.

„No tak, vstávej! Nepíchli ti nic?"

Cítil jsem, jak mě něco sevřelo a zvedlo. Zakňoural jsem, ale kromě hlavy mě nic jiného nebolelo. Chladné ruce mi prohmatávaly krk, vyhrnovaly mi rukávy a zkoumaly moje ramena... Trvalo to jenom chvíli a docela to lechtalo. Byla úplná tma, jestli tady někde je veverka, nemám šanci jí spatřit.

„Musíme odsud vypadnout a dostat tě do tepla. Venku na nás čeká Shorter s dodávkou. No tak, šup, princezno."

Dvě pronikavé zelené oči, už jsem je někdy předtím musel vidět. Připomněly mi tu veverku. Možná to je ona? Ne, stejné měli přece i ptáci, dokonce i stromy se na mě jimi dívali.

„Ve... veverka." dokázal jsem ze sebe dostat. Ty oči mě děsily, co je to za oči? Byly všude a teď jsou tak blízko. Už jsem ale o tom dál nemohl přemýšlet, najednou jsem začal padat dolů.

---

„Nemyslím si, že s Dinem měli něco společnýho, byla to náhoda. Prostě jsem měl být ostražitější. Toho holohlavýho hajzla jsem měl mít prohlídnutýho už od začátku. Ráno mi došlo, že něco neštymuje, když jsem viděl tu kovbojskou stařenu, ale už jsem jenom stihl Eijimu načmárat vzkaz. Asi se k němu ani nedostal. Ani nechci pomyslet na to, co mu chudákovi dělali. Žádnej vpich na těle ale nemá. Udělal jsem chybu, nesmím ho už nikdy nechat osamotě. Děkuju, že ses tak rychle objevil, nevím, co bychom bez tebe dělali. Možná, že bez tebe... bez tebe bychom už... však víš..."

„V cajku, brácho. Do každejch našich aut radši házim GPSky. Nikdy nevíš, kdy narazíš na psychopatický motelový vlastníky."

Už chvíli jsem byl vzhůru a snažil jsem si uvědomit, co se vlastně děje. Moje hlava teď byla mnohem jasnější, i když mě pro změnu začalo bolet za krkem. Neseděl jsem vedle žádné veverky, ale vedle Ashe. Možná bych se později mohl pousmát nad tím, že mezi těmi dvěma vlastně žádný rozdíl není. Ash něco říkal svým melodickým hlasem. Nevěděl jsem co, ale ten hlas mě opíjel. Mohl bych ho poslouchat pořád.

Vedle Ashe ještě seděl někdo, kdo řídil, a tipoval jsem ho na Shortera. Sedadla byla malinkatá a Ash hrozně blízko. Opřel jsem se do sedačky a snažil se si sednout co nejpohodlněji to šlo, něco mě ale tlačilo do zad. Vzepřel jsem se proti tomu, ale to „něco" protestovalo a štíplo mě do boku.  V tu chvíli mi to došlo. To není jen tak něco, to je Ashova ruka!

Svatá horo Fuji.

Začalo se mi dělat špatně. Jasně, když vás zdroguje nějaká parta pofidérních Američanů, zavřou vás do nějakého sklepa a nechají vás tam víceméně napospas osudu, bude vám špatně. Jenže tohle bylo něco úplně jiného. Ash je něco úplně jiného. Tohle se nikdy nemělo stát. Nikdy o mně neměl ani zavadit, měl navždy zůstat jenom mojí nenaplněnou touhou, nikdy nesplněným snem, o které budu každou noc přemýšlet i ve svých šedesáti. On si ledabyle stojí někde, kam já ani nedoskočím. Jsme moc odlišní. On je moc odlišný. Nikdy by to nebylo takové, jako...

„Princezno, pohneš zadečkem a uvolníš mi tu ruku? Myslím, že se mi přestává prokrvovat. Chtěl jsem ti jenom trochu stáhnout opěrku, ale nevím, pro jsi se najednou tak přimáčkl. A mimochodem, ohajó."

Ta citlivá a zranitelná stránka Ashe, která na mě tam uvnitř ječela strachem a bála se, jestli se nestalo to nejhorší, byla pryč. Momentálně si mě prohlížely dvě potutelné oči s neproniknutelným posměškem na ústech, připraveny zaútočit v plném tažení, kdykoliv se jim bude chtít.

Jestli se nezblázním teď, tak už snad nikdy.