V lásce a válce

Díl 55 - Poslední bezstarostný večer

Malfoy seděl u vzdáleného konce stolu tváří k nim, nohou se opíral o druhou židli. Na ní měl položenou starou kytaru, na kterou opravdu sám hrál. Všudypřítomné černé sako odhozené na stole, rukávy košile vyhrnuté nad lokty, horní knoflíčky rozepnuté. Nezvykle rozcuchané bílé vlasy mu padaly do očí, na světlé kůži levého předloktí bylo zřetelně vidět tetování smrtijeda.

Věděl jsem to, napadlo Harryho.

Přesto jej něco zarazilo, když se chtěl ozvat nahlas. Malfoy vypadal... Uvolněně? Dál tiše zpíval, na rtech mírný úsměv. Díval se Everdeenové do očí tak něžným a milujícím pohledem, až mu to Nebelvírovi vyrazilo dech. Protože... Tohle je vážně Malfoy? Ten Draco Malfoy? Ten zmijozelský zmetek? Co to s ním ta holka udělala?!

Harry přesunul svou pozornost k dívce, protože mu pořád nelezlo do hlavy, jak je tahle situace sakra vůbec možná. Byla k nim otočená zády, zrovna položila na stůl prázdnou sklenici. Obě nohy měla pokrčené a opřené o stejnou židli jako Malfoy, předklonila se a zapřela si ruce o kolena tak, aby si mohla podepřít hlavu. Většina rozpuštěných tmavých vlasů přepadla dopředu a odhalila výrazné paprsčité jizvy na zádech, mizící pod nátělníkem. Ginny přidušeně vyjekla, Hermiona si překvapeně zakryla ústa. Harry se zamračil, kde už tohle jenom viděl...?

Malfoy dozpíval, melodie utichla. Pár vteřin se neozývalo nic jiného než Krátura ve druhém patře.

„Miluju tě, Dráčku." 

Harry se překvapením zakuckal.

„Já tebe víc, Sel..." uslyšeli tichou odpověď.

Tohle určitě není pravda! štípl Harry sám sebe pro jistotu ještě jednou. Zadíval se znovu do zrcátka, Malfoy Everdeenovou zrovna jemně líbal. Okamžitě odvrátil pohled a zrudnul, naštěstí i nejmladší zrzek byl rudý až za ušima. Což samozřejmě neuniklo Fredovi s Georgem a Harry si byl v tu chvíli absolutně jistý, že tohle bude poslouchat ještě hodně dlouho. Střelil pohledem k dívkám, aby zjistil, co ho čeká od nich - obě naštěstí dál uchváceně zíraly do zrcátka a jejich rozpaků si nevšimly.

„Dáš si něco? Ještě se mi nechce spát..." zvedla se po chvíli Zmijozelka a přešla k policím. Dál mohl Harry jenom poslouchat, Fred raději malé zrcátko schoval.

„Kávu," odpověděl prostě bělovlasý had.

To vypadá, jako by ta láska mezi nimi vyprchala, pomyslel si škodolibě brýlatý Nebelvír. Pak vyvalil oči a chytil Hermionu za paži. „Ty jizvy!" zašeptal naléhavě.

„Co? Co s nimi?"

„Viděli jste předevčírem Malfoyova bubáka? Byla to ona a tohle jsou ty rány, co měla na zádech! On jí ublížil Miono!"

„No jasně!" vyhrkl Ron rozrušeně. „Ten bubák měl představovat jeho strach, že se to někdo dozví!"

„A... A on jí určitě dal nějaký lektvar! Musel jí něco dát, aby s ním zůstala!" dokončil Harry. Hermiona se podrážděně otočila, ostatní je zaujatě sledovali. Najednou všichni ztratili zájem o dění v místnosti.

„Harry," začala kudrnatá Nebelvírka pedantským tónem, „mysli si o něm co chceš, ale pochybuji, že by byl schopný něčeho takového! A Snape by to určitě poznal, je přece Mistr lektvarů!"

„Snape toho namluví..."

Hermiona jeho poznámku ignorovala: „Poznal by, kdyby se jí snažil něco podstrčit. Navíc jsou spolu tak dlouho, někdo by na to přišel. A nemůžeš vědět, co měl ten bubák znamenat. Prostě si přiznej, že i ten šváb se někdy může chovat jako člověk."