V lásce a válce

Díl 21 - Věříš mi?

„Sel? Kde mám mikinu?" 

Draco už dobrých dvacet minut pobíhal po Komnatě nejvyšší potřeby a házel do batohu všechny věci, které do ní v průběhu prázdnin nastěhoval.

„Jakou?" ozvala se nevinně z křesla.

„Mám jenom jednu mikinu a mám ji docela rád," šlehl po ní pohledem a popadl jednu ze svých košil.

„Já o žádné mikině nic nevím!"

„Víš, že přesně vím, kde ta mikina je, protože jsem věděl, že ji bereš z toho batohu."

„Velmi zajímavá věta, Draco..." podívala se na něj s předstíraným obdivem.

„Sel..."

„Vždyť tu mikinu nenosíš!" rozhodila rukama. „Vždyť chodíš jenom v uniformě nebo v saku!"

„Mám začít nosit vytahané kalhoty a seprané mikiny jak Potter?" zeptal se vyzývavě. Potter byl pro něj téměř vrcholem nevkusu. Horší už byl jenom Weasley, ale to si nedokázal ani představit.

„Opovaž se," zavrčela a zvedla se, aby mu podala tu zatracenou mikinu. „Tak mi nech aspoň prstýnek."

„A co s ním budeš dělat, prosím tebe?"

„Dám si ho k večeři. Nosit, co asi?!" vrátila se nakvašeně do křesla.

„Vždyť ti padají... Merline, tady máš tu mikinu," hodil po ní svoji jedinou černou mikinu se znakem Zmijozelu na prsou. Nahlas by jí to nepřiznal, ale byl rád, že si ji chce nechat. Vlastně nic říkat nemusel, stejně na to přišla. Doťapkala k němu a vtiskla mu pusu na tvář.

„To ti to trvalo..." prohodila vesele.

„Baví mě se s tebou hádat," vzal její obličej do dlaní a něžně ji políbil.

Spokojeně si oblekla černou zmijozelskou mikinu a vrátila se do křesla, odkud jej pozorovala, jak se snaží nacpat do batohu zbytek svých věcí. K jejímu nekonečnému překvapení se mu to přece jen povedlo, i když batoh vypadal, že za chvíli praskne. Draco se zarazil, chvíli se na přecpaný batoh zadumaně díval a nakonec vytáhl pyžamo a kartáček. Vrátil je na své místo – profesorům do teď nevadilo, že tu je. Proč by mu to teď měli zakazovat? Ohlédl se na hodiny, měl by jít, pokud chce ty věci vybalit dřív, než dorazí zbytek. Selena se zvedla a objala ho, pohladil ji po vlasech.

„Večer přijdu..."

„Nechci, abys odešel," zašeptala smutně do jeho košile.

„Rád bych tu zůstal," přivolal svůj batoh. „Nejde to..."

„Já vím, už tak je docela divné, že nás nechali celou dobu na pokoji," přešla s ním ke dveřím na chodbu.

„Nebudou to řešit ani teď," snažil se je oba utěšit. „Musím, Sel. Uvidíme se večer," věnoval jí dlouhý polibek na rozloučenou. „Zatím se měj."

„Ty taky. A jestli zjistím, že se kolem tebe motá Pansy..."

„Bude to její poslední hrdinský čin, já vím," zasmál se a zavřel za sebou dveře.

Vážně je roztomilá, když žárlí, pomyslel si.

Neušel ani deset kroků, když se ozvalo: „Chybíš mi."

Pro sebe se šťastně pousmál: „Ty mně taky."

Prošel do prázdné Zmijozelské koleje a rychle pokračoval do ložnice, měl málo času. Za neustálého komentování ze sedmého patra se jal vybalovat batoh. Bez ladu a skladu naházel věci do skříně (vždyť skřítci se o to postarají) a usadil se ve svém oblíbeném křesle ve společenské místnosti. Stihl to na poslední chvíli, za necelých pět minut se začaly objevovat první skupinky studentů. Selena se stáhla, byl jí za to vděčný. Nebyl si jistý, jestli by dokázal reagovat zároveň na ni i na svět kolem sebe. Za půl hodiny byla společenská místnost plná k prasknutí, Zmijozelové jej hromadně zdravili, mladší bázlivě, starší kamarádsky. Zvedl se z křesla, když postřehl Palmerovou - potřeboval s ní probrat pár věcí.