V lásce a válce

Díl 61 - Pravdivé legendy

Severus stále nevěřil, že se to opravdu děje. Nějaká jeho část mu stále podsouvala myšlenku, že tohle je jen výplod jeho představivosti. Protože tohle nemůže být skutečné, nemělo by být... Po jeho doznání měla utéct a nikdy se nevrátit, po tom všem, co ve službách Pána zla udělal...

Přesto dívka brečící v jeho náručí nebyla jen představou. Až příliš dobře si uvědomoval ramena otřásající se vzlyky pod svýma rukama, čelo opřené o hrudník, ruce křečovitě svírající černý hábit. Stál tiše a nehnutě jako socha s pocitem, že při jakémkoliv jeho pohybu by utekla, zmizela. Nevěděl, zda by neměl něco říct. Nebo snad udělat? Naprosto jej odzbrojila. Takže jen dál tiše stál, zatímco vzlykající Selena se postupně uklidňovala, až nakonec pustila jeho hábit a malinko odstoupila. Otírala si oči rukávem županu a pohledem rozpačitě přejížděla po místnosti. Ani jeden v tu chvíli netušil, jak prolomit tíživou atmosféru.

Severus už pomalu začínal panikařit, když promluvila tak tiše, že ji sotva slyšel: „Jak se jmenovali?"

„Madison a Lewis," odpověděl stejně tichým hlasem. 

Trhla sebou a zvedla k němu pohled plný překvapení, oči se jí znovu začínaly zalévat slzami.

„Jak se vůbec jmenuju já?" špitla.

Severus na moment ztuhnul. Ten dotaz čekal, ale... Bude ochotná přijmout jméno rodiny, ke které ji poutají jen křehké vazby, o kterých dosud neměla nejmenší tušení?

„Selena Eileen Princeová," odpověděl nakonec. „Eileen Princeová byla tvoje babička. Maddie si ponechala její příjmení i přestože vyrůstala s otcem. A s Lewisem se nikdy nevzali..."

„Víte..." ozvala se třesoucím hlasem po chvíli ticha a setřela si slzy. „Celou dobu jsem tak nějak doufala, že se s rodiči potkám... Že jsou to třeba mudlové, kteří neví, jak mě najít, nebo něco podobného..."

„Mrzí mě to," hlesl Severus, přestože věděl, že je to jen chabá útěcha – pokud vůbec. Selena jen přikývla a dál se neúspěšně snažila zbavit slz.

„Já... Potřebuju se napít," dostala ze sebe nakonec a vystřelila z laboratoře. Severus pomalu vykročil za ní, zastavil se však na prahu knihovny. Z kuchyně uslyšel tiché potlačované vzlyky, neodvažoval se ji rušit. Jenomže ona tam nebude stát věčně, bude s ní muset mluvit... Co jí říct? Cítil se prázdný, myšlenky vázly.

„Maddie jí říkají Zmijozelové," ozvalo se z druhé strany knihovny. Vylekaně sebou trhl, úplně přeslechl klapnutí dveří i Dracovy kroky.

„Tohle jsem nevěděl," přiznal nahlas. V duchu se proklel do sedmého kruhu pekla - jednou jedinkrát něco neví...!

„Začali s tím po tom prvním famfrpálovém tréninku, na kterém jsem byla. Jak jsme Vás málem srazili, když jsme chytali Zlatonku..." promluvila tiše Selena stojící ve dveřích. 

Severus málem nadskočil, ani ji neslyšel přicházet. Draco přešel přes místnost a schoval dívku v náručí, zabořila mu obličej do ramene.

„Weasley si s ní chtěl promluvit," začal prefekt nejistě, aby přerušil napjaté ticho. „Jenomže nemohl kvůli všem Zmijozelům, kteří jí gratulovali k tomu, jak se jí povedlo mě vytočit. Nakonec mu došla trpělivost a prohlásil něco ve smyslu že je jako Medúza, protože se kolem ní pořád motají hadi. A naši hadi se toho chytili, za pár dní udělali z Medúzy zkráceninu Maddie."

„Překvapuje mne, že má pan Weasley nějaké znalosti z řecké mytologie..." podivil se profesor, upřímně zaskočený.

„Řekl bych, že to je jeden z důvodů, proč se jim ta přezdívka tak líbí," zašklebil se Draco.