V lásce a válce

Díl 27 - Blíže

Ten gauč je nějaký měkký... Asi bych příště neměla tolik pít, napadlo ji, ještě se ani pořádně neprobudila. Každopádně se jí nechtělo tím zabývat, byla spokojená až za roh, že jí po tom všem vypitém alkoholu není blbě. Takže se jenom pořádně zachumlala do přikrývky a hrábla rukou vedle sebe. V tu chvíli se (se stále zavřenýma očima) zamračila – nikdo tam nebyl. Nedůvěřivě zkusila zašátrat rukou na druhé straně. Vystřelila do sedu – Draco vedle ní vůbec nebyl! A co je tohle sakra za místnost?!

„Draco!" zděšeně se rozhlížela kolem sebe, kde krucinál je?!

„Ano?" ozvalo se za okamžik klidně.

„Kde jsi?! A kde jsem vůbec já?!"

„Uklidni se zlato, jsem ve společenské místnosti," odpověděl pobaveně. „A ty jsi u nás v prefektské ložnici."

„Kde že? Počkej, co? Jak u vás? V jaké společenské místnosti?!"

„Jsi tak rozkošně zmatená..."

„Neštvi mě!"

„Jsme pořád ve Zmijozelském sklepení," odpověděl konečně.

„A co já tu proboha dělám?!"

„Do teď spalas." Bělovlasý Zmijozel se očividně výborně bavil. „Vyhrab se a přijď za náma, už se po tobě ptali."

Selena sebou plácla zpátky do postele a schovala obličej do dlaní, proč ji shání Zmijozelové? Měla by odtud vypadnout co nejdřív... Dost, že ji tady nechali celý večer. A pak ještě přes noc... Ale ani za vousy velkého Merlina se jí z postele nechtělo.

Nakonec zvědavě odtáhla dlaně od obličeje a rozhlédla se po prefektské ložnici. Už společenská místnost ji přesvědčila, že hadi na luxusu nešetří, ale tohle? No páni!

Ležela v největší posteli, jakou kdy viděla. Vyřezávané sloupy z tmavě hnědého leštěného dřeva podpíraly nebesa v mnoha prolévajících se odstínech zelené. Saténové povlečení dvou pokrývek a několika načechraných polštářů bylo jemným vzorováním laděno do zmijozelských kolejních barev, ostatně jako celé jejich sklepení. Postel se nacházela na vyvýšeném půlkruhovém prostranství, přesněji o tři schůdky. Po levé ruce měla obrovské skříně a zrcadlo, napravo byla dvě obří okna s výhledem do jezera, mezi nimiž byl krb. Těžké, jak jinak než zelené závěsy byly roztažené, tudíž viděla rybky plovoucí za oknem. 

Vyhrabala se z postele a sešla ony tři schůdky k taktéž zeleným pohovkám a křeslu před krbem, na nízkém stolu stál podnos se džbánem s vodou a sklenicemi. Obešla pohovky, vyhlédla z okna dál od postele a zůstala uchváceně zírat – přímo před ním proplavala olbřímí oliheň. Otočila se zpátky do místnosti, teď stála v ‚pracovním' rohu, jak si jej sama pro sebe nazvala. Obrovský stůl s šesti židlemi, lampičkami, kalamáři a několika brky byl zjevně využíván ke schůzkám prefektů – leželo na něm mimo jiné několik popsaných papírů. Ty raději nechala být a začala zkoumat obří knihovnu ve tvaru L, která kopírovala zeď a vytvářela útulný koutek. Vyšla z pracovního koutu a obezřetně otevřela menší ze dvou dveří v místnosti.

Knihovna zjevně kopírovala zeď nejluxusnější koupelny na světě. Všechno co mohlo být z mramoru z něj bylo. Kohoutky byly zlaté – sázela spíš na pravé zlato než pozlacení. Toaleta byla asi o šest set osmdesát dva tříd výš, než ty společné na patrech – pobaveně se ušklíbla při představě zmijozelského prefekta, který si tohle vydobyl. Vůbec by ji nepřekvapilo, kdyby to byl Malfoy. Některý. Kromě obřího sprchového koutu tu totiž byla i zapuštěná vana velikostí i hloubkou připomínající bazének. Dokonce do ní vedly schody! Minula pečlivě vyrovnanou hromádku obláčkově měkkých ručníků (ano, musela to vyzkoušet) a dovřela za sebou dveře koupelny.