V lásce a válce

Díl 36 - Brána do pekla

„Rodiče, kteří mě milují..."

„Kteří z tebe udělali smrtijeda."

„Jsem jejich jediný syn..."

„Který mě měl zabít. Draco," povzdechla si, „kdyby to tehdy na ministerstvu byl někdo jiný, někdo jiný by jim zakázal zařadit mě sem a kdyby po tobě nechtěli, aby ses mě zbavil... Nevěřím, že to říkám, ale kdyby byli prostě jenom obyčejní smrtijedi, Merline!"

„Právě proto bys měla jet," oznámil měkce.

„Tys opravdu zešílel..."

„Ne, nezešílel, teda aspoň zatím... Celý den jsem nad tím přemýšlel." Jenom povytáhla obočí v němém gestu značícím vrcholné překvapení. „Nedívej se na mě tímhle pohledem," dloubl do ní, obočí se vrátilo do původní polohy. „Myslím to vážně. Dívej, dost špatně se to vysvětluje..."

„Pusť mě k sobě," zamumlala a přitáhla si těsněji jeho ruce. Ucítila strach a nejistotu, na straně druhé však bylo odhodlání smíšené s láskou. Láskou nejen k ní.

Vůbec mi to neulehčuješ, Draco...

„Opravdu jsem nad tím přemýšlel, Sel," provlnila se k ní nová dávka emocí. „Tohle všechno se stalo, protože se bojí, že jsi pro ně hrozbou. Vidí v tobě zbraň, Brumbálův nástroj proti nim..."

„Já nejsem ničí nástroj!" skočila mu popuzeně do řeči, objal ji pevněji.

„Já vím, neboj. Jenomže oni to neví. Když jim ukážeme, že se neplánuješ zapojit do války na Potterově straně..."

„Zase za to může Potter?"

„Ano, ale tentokrát opravdu. Ukážeme jim, že nejdeš proti nim. A zároveň tím, že přijedeš se vztyčenou hlavou jim dáš najevo, že nejdeš ani s nimi. Dají ti pokoj."

„Vážně tomu věříš?" otočila se na něj.

„Ano."

„Nechci mít nic společného ani s jedním z nich..."

„Já taky ne, Sel. A díky tobě nemám," pronesl tiše, něžně přejel prstem jizvu po Eviteře.

„Nemysli si, že nevím, co děláš..." zavrčela, Draco prozíravě neodpověděl. Zhluboka se nadechla, chvíli jen mlčky zírala do zdi, tohle byla podpásovka.

Celý tenhle rozhovor je podpásovka! Jak může čekat, že s ním pojedu?! Vždyť když byl posledně doma, jen tak mimochodem mu oznámili, že mě má zabít!

Jenomže to je ten problém, že? Přece jenom byl doma. A jsou to jeho rodiče. A jako takoví by měli respektovat rozhodnutí svého syna, ne? Ne...?

A Draco věří, že se nic nestane, v takové situaci by nelhal... A s Eviterou by to ani nešlo.

Mít od všech pokoj, není to to, co jsem si po Vánocích umínila...?

„Dnes je středa. Dáš mi zítřek na rozmyšlenou?" ozvala se nakonec odevzdaně.

„Jistě," dostala další vděčný polibek do vlasů.

...

Nepřítomně do sebe házela večeři a přemýšlela. Draco si celý den udržoval nenápadný odstup, byla mu neskonale vděčná, že ji už nijak nepřemlouvá – na druhou stranu, nebyla je to jen němá fáze nátlaku? Včerejšek bohatě stačil, aby se cítila špatně, ale co teď...? Po tisící převracela v hlavě veškeré eventuality ze všech stran, ani při tomto pokusu se jí nezamlouvaly.