V lásce a válce

Díl 2 - Kouzla existují

„Místnost, před kterou se právě nacházíme, se nazývá Velká síň. Probíhají zde všechny důležité okamžiky školního roku, stejně tak slouží každý den jako jídelna. Když tady zahneme doleva, dostaneme se k..."

Selena následovala profesorku McGonagallovou jako ve snách. Uchváceně se rozhlížela kolem sebe, okouzlená nádherou starobylého hradu a přilehlých pozemků. Neměla tušení, kam se podívat dřív, ze všech těch dojmů jí šla hlava kolem. Bradavický hrad byl obrovský – ještě nebyly ani ve třetině a už nevěděla, kudy kam. A byl tak úchvatný! Samotné vzezření hradu jí naprosto učarovalo, a to ještě nebylo to nejlepší. Vždyť hrad byl plný magie! Pohyblivé schodiště, mluvící obrazy, desítky brnění, duchové...

A co teprve samotný kouzelnický svět! Byla z něj nadšená až k neuvěření, přestože se musela několikrát štípnout, aby se ujistila, že se jí to nezdá. Kdo by řekl, že kouzelníci opravdu existují? Profesorka se dokonce změnila v mourovatou kočku!

Postupně však její nadšení opadalo. Žádné ze schopností, které by potřebovala pro studium v Bradavicích, u sebe nepozorovala. Nechtělo se jí opouštět tohle úžasné místo jen chvilinku poté, co se na něm ocitla. I přestože jí Skoro bezhlavý Nick na jedné z chodeb poblíž Nebelvírské koleje se svou téměř useknutou hlavou málem způsobil infarkt, v Bradavicích se cítila v bezpečí. Vždyť kam až sahala její poškozená paměť znala jen studenou, stísněnou celu.

Zdráhala se profesorky zeptat, co bude dál. Tak moc chtěla do toho světa patřit, být také čarodějka... ale neuměla kouzlit. Jenomže potřebovala vědět, co s ní bude dál. S tou nejistotou by netrvalo dlouho, než by se zbláznila.

Vracely se ze sovince, když se konečně odhodlala nejistě zakuňkat: „Paní profesorko?"

„Ano, slečno Everdeenová?"

„Co se mnou teď bude? Neumím se přeměnit v něco jiného, neumím kouzlit, neumím nic! Nevyznám se v kouzelnickém světě! Vždyť já pořádně nevěřím, že existuje... Nemůžu tu zůstat, vždyť jste sama říkala, že mudlové tu být nesmí! Kam... Kam mě pošlete?" vychrlila téměř hystericky na jeden nádech.

Profesorka však zachovala dokonalý klid a vlídně se na ni usmála: „Škola je chráněna proti mudlům mnoha kouzly, které jim nedovolí sem vstoupit. Hrad vidí jako zříceninu, do které se bojí vejít. To, že jste tady, znamená, že do kouzelnického světa patříte, tato kouzla na vás nepůsobí. Pokud je mi známo, nepošleme vás nikam. Ředitel Brumbál právě připravuje vše potřebné, abyste mohla být přijata jako studentka."

Selena na profesorku šokovaně vykulila oči. Slyšela dobře? Mohla tam zůstat?! Ale to znamenalo...

Musela se zbláznit, to přece nemohlo být možné. Pořád se zdráhala uvěřit, že to opravdu jsou všechno kouzla, že magie existuje a prostupuje celý jejich svět, mudly nepovšimnuta. A uvěřit, že by mohla kouzlit ona?

Profesorka její vnitřní boj buď nezaznamenala, nebo se ho rozhodla přehlédnout, protože klidně pokračovala: „Během příštího týdne by mělo proběhnout vaše zařazení do příslušné koleje. Někdo ze školy s vámi také navštíví Příčnou ulici kvůli vašim školním potřebám. Samozřejmě budete potřebovat také vlastní hůlku."

Selena vykulila oči podruhé. Ona to s tím jejím kouzlením snad myslela vážně!

„Dokud nebudete řádně zařazena do koleje, budete obývat lůžko v nemocničním křídle. Doporučovala bych vám se co nejvíce zorientovat na školních pozemcích. Důvody jsou, předpokládám, zjevné."

Spěšně přikývla. Bylo by opravdu hloupé, kdyby nemohla najít učebny, když tu nakonec může zůstat, ať zněly učebny kouzel jakkoli šíleně.