20. Měli bychom se bavit

7K 178 23
                                    

„takže, pojďte k nám blíž. Spočítáme vás a půjdeme všichni společně na hotel. Nikdo nikam sám nepůjde, jen když mu to dovolíme" řekla naše učitelka. Jel s námi ještě třídní učitel čtvrťáků. Takže byli dva učitele a okolo třiceti žáků.

Když nás spočítali, a tak i zjistili, že jsme všichni, vydali jsme se směr hotel.

Po cestě jsem se rozhlížela všude okolo sebe. Chtěla jsem si tu všechnu nádheru vyfotit, ale na to teď nebyl čas.
Eiffelovku jsme ještě neviděli, ale na to bude ještě dost času.

Konečně jsme před sebou viděli hotel. Nohy už mě opravdu bolely. Vešli jsme dovnitř a za pultem se na nás usmívala mladá recepční.

„počkejte tady" řekl pan učitel a my tak učinili.
Učitelé se šli nejspíš zeptat, kde máme pokoje a taky vzít klíče.

S úsměvem k nám došli a my viděli, že v ruce drží klíče.

„takže, je vás tu přesně třicet. Máme šestnáct pokojů, takže budete spát po dvou. Jsou to dvoulůžkový pokoje a budete spát rozděleně. Holky zvlášť a kluci taky zvlášť" dořekla učitelka a většina kluků nesouhlasně zabručela.
Tomu jsem se potichu uchechtla.

„takže utvořte si všichni dvojice a my vám potom dáme klíče" řekl učitel a všichni si začali tvořit dvojice. Došlo mi, že nemám, s kým být. Moc se s nikým nebavím, kromě Emy, s kterou jsme teď pohádané.

Čekala jsem, až na mě někdo zbyde, protože jsem nic jinýho taky dělat nemohla.
Viděla jsem, že Ema taky nemá nikoho, tak jsem za ní přišla a dotkla se jejího ramene, protože ke mě byla otočená zády.

Otočila se, a když mě viděla, protočila očima.

„nechceš být se mnou v pokoji? Víš, já nikoho nemám, ty taky ne, jak vidím, tak by jsme mohli mít spolu pokoj" řekla jsem doufajíc v to, že s tím bude má hnědovlasá kamarádka souhlasit.

Ema se rozhlédla, a pak se podívala zase na mě.

„tak jo" řekla a já viděla, jak se usmála. Sice ten úsměv hned zmizel, ale byl tam.

Šťastně jsem se na ní podívala a společně jsme si šly pro klíče.

„no jo, jak nečekané" řekla paní učitelka s uchechtnutím, když jsme k nim s Emou došly.

Obě jsme se zasmály a převzaly si od nich klíče.

Došly jsme před náš pokoj, který nesl číslo 15 a podívaly se na sebe obě s úsměvem.

Ema odemkla dveře a my vešly dovnitř i s našemi kufry.

Prohlédly jsme si celý pokoj. Byly tu dvě postele, jeden stoleček se šuplíky a lampičkou, menší lednička a koupelna, která vypadala nádherně, jako celý pokoj.

Sedly jsme si na postel a já věděla, že přišel čas na to, si promluvit.

„vím, že jsem to trošku přehnala, tak mi to promiň. Nebudu vůči Jasonovi tak přísná. Máš pravdu, neznám ho a netrávím s ním tolik času, jako ty. Chci, aby jsi byla šťastná, ať už je to s kýmkoli" řekla jsem upřímně a dívala se na ní. Ema se na mě jen s úsměvem dívala.

„já vím. Taky jsem to malinko přehnala. Vím, že chceš pro mě jen to nejlepší" řekla s uchechtnutím a na to jsme se objaly.

„všechno dobrý?" „všechno dobrý"

„tak jo, když už se spolu zase bavíme. Rose, my jsme v Paříži!" Vykřikla Ema radostně a já se na to zasmála.

„jo, taky tomu nemůžu uvěřit. Jsme tady a spolu" řekla jsem taky radostně.

That boyWhere stories live. Discover now