Je mě víc

Kapitola šestá

„Prokrálovnu!" vyjekla tlumeně do své dlaně Kirian. Rychlým krokem přikročila k Jamesovi, poklekla k jeho bezvládnému tělu a změřila mu tep. Žije. Úlevně vydechla. Ne, že by jí na něm nějak závratně záleželo, jen nechce mít na krku mrtvého spolubojovníka. Kdo ví, jak by to vysvětlovala Gusovi či veliteli. Ti by ji zabili. Na druhou stranu, pravděpodobnost, že se toho dožije není příliš velká. Takže to je vlastně jedno, tak či tak by skončila mrtvá.

„Jamesi? Hej, Jamesi! Slyšíš mě?" třásla jemně jeho rameny Kirian. Nechtěla mu ublížit ještě více, ale když ani po chvíli nereagoval, frekvenci svých pohybů zvýšila. Nic, žádná odezva.

Ještě jednou si ho pořádně prohlédla. Měl roztržené obočí a ret. Pod okem se mu rýsoval tmavý monokl prapodivného tvaru. Ruce a nohy zdobilo několik ošklivých šrámů a modřin, přičemž pravé zápěstí bylo zkrouceno do nepřirozeného úhlu.

„Vždyť si tu byl jen pár hodin! Jak ti stihli tohle všechno udělat?" divila se šeptem Kirian. Začínalo se jí dělat nevolno. Sice ze vzpomínek ví, jak vypadají vážně ranění nebo mučení vojáci, ale na vlastní oči je to něco jiného. Něco mnohem děsivějšího.

Když ale upustila od litování chlapce v bezvědomí, uvědomila si jednu skutečnost. A přesně v ten moment měla chuť do něčeho hodně silně praštit. Třeba do svojí hlavy. Zdí.

Jak ksakru provedeme náš plán? Vždyť James není ani při vědomí, natož aby mohl s námi hrát vojáka téhle psychicky labilní armády! K čertu s tím. Myslela si rozhořčeně.

Chvíli jí trvalo, než se uklidnila. Bylo toho na ni moc. Moc nečekaných zvratů, moc krvavých těl, a to zatím viděla pouze jedno. Avšak i to jí stačilo. Popravdě, na zlomek vteřiny přemýšlela, jestli by nebylo snazší se nechat zabít tou ženou, která stála hned za dveřmi. Určitě by jí to nedělalo problém, možná, že by se jí to i zamlouvalo. Už od prvního pohledu vypadala, že nemá Kirian ráda. Následně však tuto myšlenku vypudila z hlavy. Ne tu, že jí nemá ráda, to byl holý fakt, ale tu o útěku. O útěku od tohohle všeho. Od světů, od přetvářek, od tajemství, od tohohle života beze smyslu. Teď se nevzdá, ne, když to vydržela tak dlouho. Jiné její verze tenhle svět také zažily a zvládly to. Což znamená, že ona už to zvládla několikrát. Stačí to jen udělat znova.

Hnědovláska se rychle postaví zpět na nohy přemýšleje nad dalším plánem. Už se začíná ztrácet v tom, kolikátý to má být.

Rychlým krokem krouží po místnosti. Však po chvíli byla nucena změnit směr chůze, protože se jí začne motat hlava. Musí něco vymyslet. Hned!

Přesně o třináct frustrovaných výdechů později, byla schopna sestavit provizorní čtyřbodový plán.

Krok první: převléct Jamese do uniformy i přes jeho bezvědomí
Krok druhý: vzít ho do náruče
Krok třetí: omráčit strážnou
Krok čtvrtý: každé osobě, která by se ptala, říct, že je James raněný voják, který je střídán, a že ona je jeho doprovod

Když si Kirian v hlavě znovu opakovala veškeré kroky, uvědomila si, nakolik je její plán nereálný.

Problém nastává již v prvních dvou krocích. Převléct a vzít Paraplíčka do náruče. To asi nepůjde. A i kdybychom pominuli to, že by se ho při převlekání musela dotýkat na dosti intimních místech, o což nestála ani ona a zajisté ani James, neunesla by ho. Augustus nejspíš ano, jenže ten tu teď není.

Potíž se naskytla i v kroku tři. Jak má Kirian někoho omráčit, když bude mít v náručí muže? Což samozřejmě mít nebude, protože ho neunese.

Další chyba v jejím plánu je ta, proč by někdo posílal raněného vojáka pryč ze základny, kde jsou nemocniční pokoje? Prostě by ho nechali v budově se uzdravit a pryč z pevnosti by ho poslali při příštím střídání.

Sečteno podtrženo, v jejím plánu o čtyřech krocích jsou tři neřešitelné chyby plus ta věc s převlékáním. To znamená, že nevymyslela vůbec nic, co by mohlo fungovat a pomohlo by se jim to dostat z tohohle maléru.

Uvědomila si, že na to, aby Jamesovi pouze přinesla jídlo tu je příliš dlouho. Zhluboka se nadechla, načež i prudce vydechla. Narovnala se v zádech jako správný voják, poupravila si oblečení pod uniformou a vydala se ze dveří ven najít Augusta.

Ten určitě něco vymyslí. On vždy. Od toho tu přeci je. Je to taktik, to on má vědět, co dělat, ne já.

Šla zpátky dlouhou chodbou s ještě nepříjemnějším pocitem než minule. A to je co říct, protože když tudy šla poprvé, chtělo se jí z nervozity zvracet.

Snažila se vypadat v klidu, aby na sebe nepoutala zbytečně moc pozornosti, jenže to nebylo tak snadné, když uvnitř šílela. Pokoušela si vzpomenout na to, kde by se měl Gus momentálně nacházet a litovala toho, že vždy, když si opakovali postup, poslouchala jen části týkající se jí samotné. Sakra, proč jsem neposlouchala? Už vím, protože jsem nepočítala s tím, že se to všechno tak rychle zesere. Promlouvala k sobě v duchu hořce Kirian.

Její kroky se nesly chodbou podle jejího mínění až příliš hlasitě, přičemž je ozvěna ještě násobila. Měla pocit, jako by nešla sama, ale s celou armádou za zády. Což byla teoreticky pravda, až na to, že ta armáda nestála na její straně a kdyby věděla, s jakými úmysly sem přišla, dopadla by stejně jako James, ne-li hůře.

Jestli Weekse během chvíle nenajdu, jsem mrtvá.

Ehm...
Ne, neumřela jsem, i když se to tak možná mohlo zdát. Prostě jsem neměla čas psát, a když už jsem ho měla, neměla jsem náladu. A všichni, kdo někdy něco psali, vědí, že bez nálady a chuti tvořit prostě psát nejde. Takže se všem tímto omlouvám.

Jen tak mezi námi, dneska vyšla recenze na tuto knížku od ZNellyZ,tak se běžte určitě podívat.

Jinak doufám, že se vám kapitola alespoň trochu líbila, i když nebyla v podstatě o ničem. Další se pokusím vydat co nejdříve, ale uvidím, jak se mi to povede.