Je mě víc

Kapitola první

O  P Ě T  L E T  P O Z D Ě J I

Becky seděla na posteli a psala do deníku stejně jako před lety. Sama pociťovala silný pocit deja vu, kterého se ani přes veškerou snahu nemohla zbavit.

Za ty roky se toho událo moc, možná až příliš.

Hlavní věcí, která se stala, bylo to, že přestala věřit, že tohle celé je pouhá halucinace. Ne, že by se to tak nejevilo, spíše pro ni nebylo uvěřitelné, že si něco takového vymyslela zrovna její hlava. I když by to pro ni bylo přinejmenším lichotivé. Ve dvanácti, kdy byla ještě malá a její představivost neznala hranic, možná, ale dnes ne.

K tomu, aby si to myslela napomohlo i to, že se Den D, jak to nazývala u mnoha psychologů, ke kterým bývala ze začátku posílána, protože všem říkala, co se jí dělo, opakoval co půl roku. Samozřejmě se jí to jevilo jako nanejvýš podivné a nemožné, ale po pár letech a nalezení několika sci-fi příběhů, ji došla jedna věc.

Vždy, když se dostala jinam tak v zrcadle viděla sobě téměř identickou dívku, avšak s jiným životem. Nejdřív se jí to zdálo směšné, ale pak ji začali docházet všechny souvislosti: měla své rodiče, kteří stejně jako ona vždy vypadali trochu jinak, stejně jako jejich chování; její osobnost se měnila většinou podle důležitých rozhodnutí v jejím životě, které vždy vyřešila jinak a vždy si po určité době vzpomněla na zážitky z daného světa. Bylo to zcela očividné, ona cestuje mezi paralelním vesmíry. Ano, je to úsměvné, možná, že i vtipné, ale zdá se to jako jediné, do určité míry racionální, vysvětlení.

Dlouhou dobu se kvůli tomu utápěla v žalu. Brečela celé noci, občas i dny. Ze dne na den opustila svoje rodiče, bez možnosti rozloučení a pravděpodobnost, že je zase někdy uvidí, je až zoufale malá.

V průběhu let, kdy prošla snad všemi stadii od depresí po veselé chichotání, si založila deník. Ve všech svých verzí. Fungoval jako takový nejlepší kamarád, se kterým mohla vše sdílet. I to, co normálně říci nemohla. Pomáhalo jí to držet se při smyslech.

Hlavní věc vždy, když se dostala jinam, bylo najít spouštěč. Spouštěč byla věc či osoba, která Becky nastartovala vzpomínky z daného života. Vědomosti, jména rodiny, zdatnosti ve sportech. To dost usnadňovalo celou věc s hraním si na danou Becky. Ať už se jmenovala jakkoliv, ať už měla jakékoliv záliby, vždy se pokoušely, všechny verze, hrát svou roli na výbornou.

Sice by se mohly odstřihnout od světa, nemít žádné koníčky a usnadnit tak všem práci, ale to neudělají. Ani jedna z nich. Protože všechny chtějí to samé, vrátit se domů a žít dál svůj život a na to, co se stalo vzpomínat jen, když budou totálně na šrot a budou chtít všem vyprávět, jaké neuvěřitelné dobrodružství v mládí zažily. Jenže to bude možné jen ve chvíli, kdy budou jejich životy udržovány v takovém stavu, v jakém byly opuštěny.

Jenže lidská osobnost není hotová během dvanácti let, vyvíjí se postupem času a tak musely dívky ve vybraných okamžicích improvizovat. Jít či nejít na první rande? Políbit toho kluka nebo počkat až ji políbí sám? Napsat mu či nenapsat, ať nevypadá, že se vnucuje? Většina těchto problémových chvil se točila okolo kluků. Jak jinak.

Za celou historii Dnů D, pro které by měla co nejdříve vymyslet lepší název, zažila mnoho svých verzí. Emo Becky, drsňačku Becky, barbínu Becky a další, ale ještě nikdy nepoznala šprtku Becky. To v žádném vesmíru není chytrá? Celkem deprimující objev.

Zrovna popisovala svůj den, který nepatřil mezi ty nejpovedenější. Zapomněla totiž, jak se jmenuje její nejlepší kamarádka. Ještě teď se za to proklíná. Carol. Proč si ji jen musela splést s Amy, její minulou nejlepší kamarádkou?

Už je tu přesně na den sto osmdesát tři dní, Den D má nastat dnes. Vážně by měla vymyslet lepší pojmenování. Třeba Přesun, protože se pořád přesouvá, ale s velkým P, aby tomu dodala na jedinečnosti a dramatickém efektu, kterého není nikdy dost.

Dopsala poslední slovo, nalistovala deník na první stránku, aby to mělo jedno z mnoha jejích já, které toto místo navštíví po ní, snazší při hledání spouštěče a zhluboka se nadechla. Vždy to bylo těžké.

„Olivie, poď se najíst. Celý den si nic neměla a přeci nebude moje dcera žádná vyžle," křikla něcojakojejímatka z kuchyně.

Spustila nohy na zem, kde je následně zabořila do chlupatého koberce. Vstala.

Z kuchyňské linky se světlým mramorovým vzorem si vzala suchý rohlík. Za jiných okolností by se najedla i více, ale věděla, že jí po Přesunu nebude nejlépe, avšak s poloprázdným žaludkem je to lepší.

Přesun se odehrával vždy v přibližně stejnou denní dobu, takže nebylo obtížné se orientovat v tom, kdy má nastat. Ona sama si v hlavě vytvořila jisté časové rozmezí, ve kterém se to stane.

Začala ji jemně bolet hlava a rozmazal se jí zrak. I když se jí dělalo stále špatně, už nemívala vysoké horečky jako napoprvé. Což je jedině dobře, protože by si někdo určitě všiml, že přesně co šest měsíců mívá teplotu a rozhodl by se to nějak řešit. A to by pro ni nebylo dobré.

Když ucítila pevnou půdu pod nohama, i když ne doslova, leč pouze obrazně, protože přes tlustou podrážku vysokých bot nešla v podstatě vůbec cítit, a odvážila se otevřít oči, spatřila něco, co ani v nejmenším nečekala. Něco, co vidět nechtěla.

Tak jo, je tu další kapitola. Doufám, že se líbí. Za jakoukoliv odezvu budu nesmírně ráda.

Omlouvám se, že je zase v podstatě o ničem, ale je velmi důležitá a musí tu být, aby jste později vše chápali. Snad to chápete.

PS: Psát otevřené konce mě začíná bavit, asi to budu dělat častěji...

PSS: Písničku si pouštět nemusíte, k ději se vlastně nehodí, ale já při ní tuhle kapitolu psala, takže tak no. Teď mi dochází, že jsem to měla asi napsat nahoru, co? To už je teď asi jedno...

PSSS: Jo a @Deamondshine (sorka, ale nejde mi tě označit) mě zaúkolovala, abych sem napsala, že kdokoliv chce, tak se může přidat do naší party Náladových holek. Přesnější popis najdete v její knize Já a nic víc. Možná, pokud se někdo přidá, založím i nějakou knihu a podobně. Takže když tak pište. Ať už do komentářů nebo soukromých zpráv.

- Já