Je mě víc

Kapitola čtvrtá

Mléčně bílá mlha vznášející se nad lesíkem bránila prvním slunečním paprskům spatřit krásu světa. Jakoby si ji chtěla nechat pouze pro sebe, nezvažujíc možnost podělit se. Proč taky, nároky si může dělat v podstatě na co chce a to, že to celé nedělá zcela oprávněně už stejně nikoho nezajímá. Taková je příroda.

A uprostřed téhle vlády o svět nebo byť o jeho spatření se probudila tmavovlasá dívka. Dalo by se říct, že se vyspala do růžova, avšak ne tak, jak by si přála. Tváře a nos měla totiž růžové zimou, přičemž to nebyla jediná barva, která zdobila její tvář. Pod očima jí zářily tmavé kruhy zapříčiněné nedostatkem spánku, kterého si za poslední dobu užila dost.

Nespokojeně zamručela, když se zvedala do sedu. Bolela ji hlava, možná si na noc měla rozpustit vlasy. Prokřupala si krk, což vyvolalo negativní odezvu od osoby nedaleko od ní. Gus postával u ohně a ohříval si ruce. Když ji spatřil, musel se usmát. Seděla na trávě, na které ještě před chvílí ležela, protože z celty se během noci odkulila a vypadala neuvěřitelně roztomile.

„Jak ses vyspala?" zajímal se.

„Už jsem zažila lepší noci," odmlčela se, aby si mohla zívnout, „ale i horší, věř mi."

„Já ti to neberu, neboj," zasmál se. „Dáš si snídani?"

„To tady vedete? Já myslela, že znáte sotva slovo záchod," řekla jakoby vtipem.

Svraštil obočí. Došlo jí, co za blbost to řekla a tak pohotově dodala: „Ale ráda si dám."

S podezřívavým pohledem jí podal kus sušeného jehněčího masa. S velkým úsměvem, kterým se snažila zahnat jeho veškeré pochyby, ho přebrala. Držela ho dvěma prsty, ukazováčkem a palcem, když si do něj kousla. Luxus to nebyl, ale splnilo to účel, protože po snězení přidělené dávky ji hlad opustil. Následně si přiložila ke svým rtům plechový hrneček s vodou, kterou zvlažila své hrdlo. Tohle potřebovala, i když kafe by viděla raději. Obzvlášť po takovéhle noci.

„Dneska by měli otevírat bránu," prolomil ticho jeho hlas. Jako náznak, že toto prohlášení musí rozvinout, jestliže chce, aby ho pochopila, k němu zvedla zrak. Následně tedy dodal: „Budeme moct provést náš plán."

Pozdvihla obočí. „Bez Jamese?"

„Nemůžeme na něj čekat. Dovnitř se dá dostat jen jednou za měsíc na několik hodin, kdy přiváží zásoby a nové vojáky, kteří se střídají s těmi stávajícími. Tuhle šanci nemůžeme promrhat."

„A-a-ale to přeci nejde!" vykoktala. Věděla, že tahle chvíle přijde. Chvíle, kdy jí nebude zabývat nic jiného, než doufat, že se v čas rozpomene. Že bude vědět, co dělá. Možná kdyby před tou akcí alespoň malou chvíli trénovala, věřila by si více.

„Proč? Takovýhlech akcí si zažila už hodně, tak co blázníš?"

„Já jen, ze nevím, jestli to zvládnu."

„Noták," protáhl, „trochu sebedůvěry by tě nezabilo," smál se, což ji též přimělo k malému úsměvu.

„Nechte mě na pokoji!" uslyšeli najednou křik z dálky. Svraštila obočí snažíc si vzpomenout, komu patřil onen hlas, protože ho znala. To už ale Gus stál na nohou a díval se z menšího srázu mezi stromy na základnu. Zvedla se tedy též, aby zjistila, co se děje. Ani se nemusela zvedat, protože hned poté, co to spatřila, spadla zpátky na zadek. Byl to James. Nepřátelé ho táhli v poutech dovnitř pevnosti. Musel podniknout neúspěšnou sólo výpravu, jinak si to nedovedla vysvětlit.

August zavřel oči, promnul si kořen nosu a něco nesrozumitelně zamručel. Zdál se jí docela v klidu, dokud silně pěstí neudeřil do kmenu stromu, který se nacházel nejblíž. Na kloubech prstů mu vznikly drobné ranky. Možná by i začal pokřikovat nadávky, kdyby nehrozilo, že by skončili stejně jako James. Vypadalo to, že za chvíli vybuchne vzteky. Měla to být jednoduchá mise. Dostat se dovnitř a zpátky. Nic těžkého. Ale tímto momentem se z toho stala ,zachraňte toho blbce, který maří naše plány' akce. Bezva.

Pomalu se zvedla, přistoupila k němu a opatrně mu položila ruku na rameno. Nejdříve se pod jejím dotykem napnul, leč následně se uvolnil. Frustrovaně vydechl.

„Jak to tak vypadá," začala zlehka, „zažijeme větší vzrůšo, než bylo plánovaný."

Pro sebe se pousmál, ale ona to viděla. S úsměvem do něj drkla, načež na ni stočil zrak. „Tak to budeme potřebovat nový plán," zkonstatoval s úsměvem.

~~~

„Takže víme, co přesně dělat?" tázal se jí pro jistotu chlapec.

„Samozřejmě," věnovala mu na oplátku křivý úsměv. Proč by to taky nevěděla, když si ten plán asi stokrát zopakovali a ona tak znala přesný postup slovo od slova.

Už se tolik nebála. Prostě mu věřila, když jí říkal, že ji ochrání, nad čímž se téměř roztekla, protože to bylo jedno z nejsladších gest za poslední dobu. Jestli existuje romantická verze sexuální frustrace, tak jí trpěla. Dlouhá doba bez upřímného lidského kontaktu a blízkých přátel udělá s lidmi divy.

„Přesně takhle se tvař, až budeš nepřátelům sekat hlavy a na tvoje oblečení bude skříkat jejich krev," poradil jí.

„A není to náhodou pouze záchranná mise?"

Odpověděl jí tajemným hlasem, kterému se musela zasmát: „Vždycky se něco zvrhne a tohle nebude výjimka."

„Když myslíš," zamumlala si pro sebe.

Napsat tuhle kapitolu mi dalo neskutečně zabrat. Sice nevím proč, ale nešlo mi to tak lehce jako obvykle. Doufejme, že se vše zase vrátí do staro-nových kolejí.

Jinak se omlouvám, že to dnes bylo o ničem a celkem krátké, ale muselo to tak být pro následující děj.

Omlouvám se za chyby, ale na psaní jsem už asi unavená. Je 23:46, jsem na soustředku s kapelou v Orlických horách, hraju dračí doupě a dusím se vlastním smíchem. Ale i tak jsem si na vás vzpomněla a kvůli vám ze sebe dělám asociála a dopisuju tuhle kapitolu. To jsem to ale hodná, co?

Dobrou.

PS: otevřený konec xd

-Já