Je mě víc

Kapitola pátá

Kirian očima těkala po komplexu, ukazováček u úst kousaje si nehet. Toho zlozvyku se nebyla schopna od mala zbavit, dělala to automaticky ve stresových situacích. Bolestně sykla. Všimla si, že jí z prstu na místě, kde byl ještě před chvílí nehet, teče lenivým tempem potůček krve. Prokousala se až k masu. Zatřepala rukou, jako by jí to snad mělo zbavit nepříjemné bolesti. Ale nezbavilo.

Krčila se za jednou z dřevěných beden se zásobami, které ještě nestihli nepřátelé nanosit do budovy, a již převlečena do nepřátelské uniformy čekala na Gusův signál. Byl to starý a ohraný trik s převlekama a omračováním, ale zde, v pomyslném středověku, to byla zajisté žhavá novinka. Sehnali si ještě jednu uniformu navíc pro Jamese, kterou si k sobě vzala Kirian. Aby s ní nebyla nápadná, napěchovala si ji pod uniformu na břicho, takže vypadala minimálně o dvacet kilo těžší.

Plán byl jasný. Ona půjde zachránit Všechno-vím-všechno-znám Jamese, zatímco Augustus se bude držet původního cíle - získat informace nepřátel.

Do budovy mají vstoupit společně. Jenže hned za ošoupanou rohožkou s nápisem Vítejte a věšákem na kabáty budu muset ve strašidelném domě přežít sama, protože můj princ na bílém koni si to odkráčí jiným směrem. Pomyslela si trpce Kirian.

Věznice, kde vězní Jamese by měla být ve sklepení, takže nezbývá než doufat, že jeho hlava ještě není nabodlá na kůlu. I když za pohled by to určitě stálo.

Měli ohromnou výhodu v tom, že před půl rokem se sem jeden voják Královniny armády potají dostal a celé dva měsíce zde pobýval jako jeden z místních. Za tu dobu stihl zmapovat všechny prostory, sepsat harmonogram výměny stráží a jejich přesné umístění a ostatní důležité informace.

Z toku jejich lehce morbidních myšlenek na hlavy a kůly, ji vytáhl teprve Gus mávaje na ni. Kývla hlavou na znamení, že ho viděla. Byla připravena.

Myšlenky jí najednou zabloudily k tématu smrti. Co když tam zemře? Co se stane? Zemře původní Kirian, právě se nacházející kdoví kde, nebo Becky, která je právě v jejím těle? Nebo zemřou obě? Stalo se to už někdy? Je Beckyino tělo vůbec v pořádku? Živé? Nebo leží zakopané na hřbitově ve městě, kde vyrůstala? Nejsou tedy její snahy o návrat zbytečné? Nebylo by snazší to celé vzdát?

Prohlédla si přicházející zástup vojáků. Měli na sobě stejné uniformy jako právě Kirian s Gusem, šli vzpřímeně s hrudí hrdě vypjatou. Ve tváři všichni stejný výraz vážnosti, oči upřené dopředu nemrkaje. Působili jako stroje na zabíjení, kterými i byli. Ze svých zmatených vzpomínek věděla, co jsou zač. Armáda nových.

Armáda nových neměla žádné speciální jednotky, žádné hodnosti. Všichni byli na stejné úrovni. Na té nejlepší úrovni. Její historie byla krátká, proto také to jméno. Všechny ty lidi, a že jich nebylo málo, dal dohromady vcelku mladý panovník. Na trůn nastoupil krátce po smrti svého otce. Zemřel při mírovém samitu s Kirianiným královstvím na infarkt. Jenže jeho mladičký syn stále věřil ve svou teorii, že mu někdo otrávil jídlo. A tak rozpoutal válku. Bylo to nerozvážné rozhodnutí, které stálo život stovky lidí. Ať už vojáků či prostých občanů. 

Kirian se narovnala v kolenou, avšak záda stále shrbená, aby ji nebylo možno vidět. Očima vyhledala Weekse, který jí už nevěnoval žádnou pozornost. Byl příliš zabrán do studování stylu jejich chůze. 

Vojáci právě procházeli okolo nich, takže se k nim nenápadně připojili. Když vcházeli hlavní branou vedle sebe, přáli si, aby se tudy za pár hodin vraceli živí s jedním členem navíc. 

Gus pokračoval se skupinkou doleva, zatímco Kirian byla nucena se odpojit a vyrazit opačným směrem. Chodba, kterou právě procházela, byla úzká. Zdi byly u stropu pokryty mechem a vzduch byl vlhký. Šla vzpřímeně, tak, jak se na správného vojáka patří. V duchu si odpočítávala dveře, aby věděla, do kterých vstoupit.

Devět, pomyslela si. Zastavila se a otevřela dveře, které vedly do kuchyně. Místnost nebyla velká, ale účel plnila na výbornou. Nejspíš. Nevěděla jak místní jídlo chutná a po rychlé obhlídce to už ani vědět nechtěla. Nevypadalo zrovna vábně.

Královnědík, že tam nikdo nebyl. V rychlosti popadla kovový tác a na něj položila kus tvrdého chleba. Tác uchopila do obou rukou a po rychlém prohlédnutí chodby, jestli se tam nikdo nenachází, vyrazila opačným směrem, než přišla. Upřímně doufala, že jde správně.

,,Hlášení, vojáku!" pronesla chladně žena, která stála u dveří na konci chodby. 

,,Posílá mě vedení s jídlem pro vězně," odpověděla bez jakéhokoli přemýšlení Kirian. Jakoby to byl reflex. Žena o kus odstoupila a otevřela dveře, aby mohla Kirian projít, čímž jí potvrdila, že šla přeci jenom dobře. Spadl jí kámen ze srdce, protože kdyby tohle řekla u špatných dveří, byl by problém. A to obrovský.

Věznice byla malá místnost beze světla, takže než do ní vstoupila, musela si vzít jednu z pochodní na chodbě. U stropu se hromadila vlhkost, což zapříčinilo vznik plísně, a na zemi tkvěla vrstva prachu. Pochodeň osvětlovala jen velmi malou část místnosti zapáchající močí a potem.

Ruku s loučí napřáhla více před sebe a udělala několik kroků do místnosti. A pak ho spatřila. Seděl tam, nohy skrčené k hrudi a na nich položenou hlavu. I když mu neviděla do obličeje, podle zvuku pravidelného oddechování poznala, že spí. Vypadal dost domláceně.

Když byla venku, těšila se, jak se mu vysměje nebo jak na něj začne pokřikovat, že vše zkazil, ale teď se nemohla ani na slovo.

Upřímně nevím, co sem napsat, snad jen, aby jste komentovali a pokud se vám příběh líbí, tak i hlasovali.