Je mě víc

Kapitola druhá

Okolo Becky se rozprostíralo něco, jako vojenský tábor. U cest se vířil prach, jak po nich chodily zástupy vojáků i s koňmi. Všichni na sobě měli brnění s modrými prvky, které jisto jistě vyobrazovaly barvu vojska, a meč se zvláštním nápisem napsaným v jí neznámém jazyce, který se jim houpal u boku. Stany slazeny do stejných barev jako úbory vojáků byly důmyslně umístěny do sofistikovaných tvarů a řad. Celé stanové uskupení bylo obehnáno narychlo postavenými dřevěnými hradbami.

Když se podívala na sebe, spatřila, že je oděna do stejného brnění, jako ostatní. Na její poměry až příliš zvýrazňovalo oblast hrudníku a málo krylo nohy. Není přeci logické útočit protivníkovi na nohy? A přesto byla spodní část tohoto brnění pouhou broušenou zvířecí kůží s naprosto nepraktickými prvky na vnější straně stehen. Na nohách měla těžké, černé boty na přezku do půlky lýtek a přes ramena přehozen naprosto nepraktický pláštík.

Její ruce vystřelily vzhůru, aby si mohly po hmatu prozkoumat vlasy. Rozpoznala několik malých copánků připlétaných k hlavě, navazující na culík. Následně si vzpomněla na jednu velmi důležitou věc, u níž se divila, že si na ni nevzpomněla dříve. Ale to bylo asi z toho šoku. Deník. Má ho zde vůbec? A jestli ano, kde? Těžko ho zde bude hledat, když ani neví, jak se jmenuje či kde bydlí. Potřebuje spouštěč, bez něho to nejde.

„Hej, spratku, co tam tak vokouníš? Mazej něco dělat, jinak si mně nepřej!"

Polekaně se otočila za tím hlasem. Byl to celkem mladý černovlasý muž menšího vzrůstu, který mu však na autoritě neubíral, spíše naopak.

„Jistě," vyhrkla a už chtěla jít dělat to, co dělat měla, ať už to bylo cokoliv, avšak jeho hlas ji zastavil.

„Jistě, pane!" opravil ji s důrazem na poslední slovo.

„Jistě, pane," zamumlala si spíše pro sebe a tentokrát již bez přerušení odešla.

Nevěděla kam má jít a tak se pouze potulovala po táboře snažíc se pochytit jakoukoliv ať důležitou či ne přímo životu potřebnou informaci o tomto světě. Cokoliv, co by jí mohlo nahodit vzpomínky.

Tohle pro ni bylo nové. Většinou měla deník či jakýkoliv jiný předmět vždy připravený před sebou nebo alespoň někde poblíž, pro to, aby nenastala přesně tahle situace. Tohle se nemělo stát. Co se to zde vůbec dělo? Kde jsou auta, letadla či střelné zbraně vyvinutější než luk a šípy? Když už bojují, proč ne moderním způsobem?

„Kir, hej Kir! Kirian!" pokřikoval nějaký kluk.

Z čiré zvědavosti se otočila, aby zjistila, kdo má tak otřesné jméno, avšak když se otočila, spatřila bělovlasého chlapce, mířicího jejím směrem. Otočila se, aby zjistila, jestli náhodou nemyslí někoho jiného, což vzhledem k počtu lidí kolem ní nebylo vůbec nepravděpodobné, ale ne. Šel k ní.

Vážně ji její rodiče natolik nenáviděli už od dětství, že ji takto pojmenovali? Kirian. To je vážně otřesné jméno. A dost pravděpodobně chlapecké. Je to vůbec legální pojmenovat takhle své dítě? Vždyť je to zvrácený. Nejhorší na tom všem, ale bylo, že ani jméno jí nepomohlo si vzpomenout.

„Konečně sem tě našel, Kir. Kdes byla? Měli jsme jít trénovat ten novej hustej způsob boje. Víš, co myslím, ne?"