If you can understand ✓ || Yanjun & Zhangjing (Zhangjun)

If you can understand // 12

Někdo do mě vrazí, leknu se, protože jsem nedával pozor. Hned když sklopím hlavu a uvidím ho, tak vytřeštím oči.

„Y-Yanjun." Vzlykne, když ke mně zvedne hlavu. Pevně se na mě natiskne a já na něj musím překvapeně zamrkat. Chci něco říct, ale místo toho se podívám za něj. Jakmile vidím, že od jeho domu vybíhá polonahý Junpyo, tak se celý napnu. Pohladím ho po ramenou a ladným pohybem ho schovám za sebe. To tomu hajzlovi nedaruju. Zhangjing se natiskne na moje záda a cítil jsem, jak si oddechl. Těší mě, že se cítí bezpečně.

„Ale, ale, vypadá to, že tvoje kurva je trochu neposlušná, měl by sis ho líp vychovat, Yanjun." Pronese, když si mě všimne. Zhangjing se celý zatřese, cítím, jak se na mě víc natiskl a hlasitě vzlykne.

„Stůj tady, dobře." Dám Zhangiemu do ruky kytici a nechám ho, aby si sedl k plotu, sundám si bundu a vyhrnu si rukávy. „Za tu kurvu budeš svoji večeři pít brčkem." Nasraně se na něj zadívám, Zhangjing mě chtěl zastavit a chytit mě za košili na zádech, ale nestihl to.

„To je tak sladké, to je v posteli tak dobrej, že tě má jako ochránce?" zasměje se Junpyo, ale v další vteřině už mu tak do smíchu není, protože mu vrazím vší silou pěstí až spadne na zadek. „Měl jsem za to, že ten zlomenej nos před tím stačil, ale asi ne." Pronesu nasraně, chytím ho za límec a vytáhnu ho na nohy. „Dej mu pokoj, jasný? Ještě jednou se mu budeš snažit ublížit a zabiju tě. Možná tě nezabiju já, ale Kihyun, ale každopádně chcípneš," trhnutím ho odstrčím od sebe. „vypadni." Zavrčím na něj, když se začnou v okolí scházet lidé, co si šeptají a chvílemi to vypadá, že někdo zavolá policii. Otočím se na patě a dojdu zpátky k Zhangiemu, plakal a nemotorně si stíral slzy. Nechám mu v jedné ruce kytici a za druhou ruku ho chytím.

„Tak pojď." Začnu ho vést k němu domů, zatímco ten hajzl už odešel, když po něm i sousedi křičeli, že na něj zavolají policii. Zvednu mu před domem tašku, která tam ležela a vezmu mu ji dovnitř, zavřu za námi dveře a pomalu ho obejmu. „Už neplakej, už je pryč, dobře?" šeptám a hladím ho po zádech. Přikyvuje mi do hrudi, ale nepřestává plakat. Cítím jak v ruce drtí moji košili na zádech. „Udělám ti horkou čokoládu." Usměju se na něj a vezmu ho do kuchyně. Od jeho mámy jsem zjistil, že ji má rád, tak ho posadím na sedačku a začnu ji zatím připravovat. Chvíli jen v transu seděl zařezaný v sedačce a koukal před sebe. Pak jsem si všiml, že kouká na tričko toho zmetka, co leželo na zemi, hned ho vezmu a narvu do koše. Možná ho to uklidnilo, každopádně zvedl svoje oči od země a zadíval se na kytici, kterou držel v ruce. Chtěl něco říct, než se na ni podíval a já viděl, jak se mu rozzářili oči.

„Ta je pro tebe." Usměju se na něj a postavím před něj hrníček s horkou čokoládou. Jeho tváře lehce zčervenali, ale usmál se. Tím úsměvem, do kterého jsem se zamiloval první školní den, kdy jsem ho viděl. Nevěděl jsem, jak své city projevit...projevit lépe, než tím, že ho budu škádlit.

„Jak víš, že miluju gerbery?" zvedne ke mně očka a já se usměju.

„No...mám své tajné zdroje." Zasměju se a přisednu si k němu.

„Řekl ti to Justin, co."

„Jo." Odkašlu si a pak se oba zasmějeme. Ještě vstanu a dojdu pro vázu, naliju do ní vodu a pak nechám Zhangieho, aby do ní dal květiny. „Zůstanu tu s tebou, kdyby náhodou měl nastat ještě nějaký problém," usměju se na něj. „alespoň dokud se nevrátí tvoje máma."

Přikývne a pak se mi zadívá na ruce a zděsí se. Sklopím hlavu, abych se na svoje ruce zadíval taky a přijdu na to, že mám na pravé ruce do krve sedřené klouby tím, jak jsem mu dal tou pěstí. Nestihnu ani říct, že to nebolí nebo že je to v pořádku, Zhangjing hned vystřelí ze sedačky, někam běží a pak se vrátí s lékárničkou. Opatrně si sedne zpátky ke mně a vezme moji ruku. Položí si ji na koleno, na tampónek si nanese dezinfekci a začne mi ruku ošetřovat. Nemůžu z něj spustit svoje oči, sleduji každý jeho pohyb. To, jak mi ruku ošetřuje opatrně, spíš bych řekl, že vezme lahvičku dezinfekce a nalije mi ji celou na ruku, abych zažil bolest za to, jak ho pořád škádlím, ale všechno dělal opatrně. Nakonec mi ruku obváže, zvedne ke mně hlavu a spokojeně se nad svým dílem usměje.

„Proč jsi vlastně...přišel?" zamrká na mě a já se zhluboka nadechnu.

„No já...chtěl jsem se na něco zeptat." Usměju se na něj, buď chlap, Yanjun. Nesmíš ustoupit, musíš mu říct, že jsi četl jeho deník a že tě zajímá do koho je zamilovaný.

„A...na co?" zamrká a jeho tvářičky se zase roztomile zbarví do červena. Jak moc bych si přál být důvodem jeho červenání.

„No...víš...byla to nehoda, opravdu!" vážně se na něj zadívám a on nechápavě zamrká. „Chtěl jsem si číst a...z tvé knihovny vypadl sešit a otevřel se na jedné stránce...byl to tvůj deník, jo, já vím, jsem idiot, že jsem ho četl, ale...vypadalo to, že jsi...do někoho zamilovaný, tak bych chtěl vidět do koho." Nevinně se na něj zadívám a doufám, že mě nezabije za to, že jsem četl jeho deník.

„Cože jsi?!" vyjekne, vezme polštář ze sedačky a začne mě tím polštářem mlátit. „CIZÍ DENÍKY SE NEČTOU, ROZUMÍŠ!!!!" křičí u toho a myslím, že se mě tím polštářem snaží zabít. Nakonec mu polštář chytím.

„Omlouvám se, ale to není odpověď na moji otázku." Není nad to přilít do ohně trošku benzínu.

„NIKDY TI TO NEŘEKNU, TY BLBEJ IDIOTE! JDI PRYČ!" křikne po mě, polštář po mě hodí a uteče do pokoje, jen slyším, jak křápl dveřmi a zamknul se. Fuuu, no...nešlo to úplně podle mých představ...no tedy...je to úplně podle mých představ, věděl jsem, že mě zabije. Ale zatím nezabil. Možná hledá v pokoji brokovnici, nabije ji a zabije mě.