If you can understand ✓ || Yanjun & Zhangjing (Zhangjun)

If you can understand // 4

Yanjun

To světlo bylo zvláštní. Ale to je to poslední, co mě trápilo. Prohrábnu si zničeně vlasy a sednu si na lavičku, jsem idiot, asi jsem to vážně přehnal, ale...vždyť já to nemyslím doslovně, já...ani nevím, jaký důvod mám k tomu dělat si z něj terč. Cítím, jak mi začíná být divně, jakoby zle...zvednu se z lavičky a vydám se domů, cítím, jak se mi motá hlava, takže se hned vyprchuju a zapluju do postele. Měl bych se mu zítra omluvit. Není to můj styl, ale asi by měl vědět, že si uvědomuju, že jsem to přepískl. Po chvíli usnu ani nevím, jak rychle.

Začnu se probouzet, ha, dneska má službu Chengcheng, já budu večer umývat nádobí. Se zavřenýma očima se rozvaluju v posteli a pak pomalu otevřu oči a div nezařvu zděšením. Kde to doprdele jsem?! Tohle není můj pokoj. Vyletím z postele a kolem zrcadla se rozběhnu ven z pokoje. A pak se zarazím v kroku a udělám pár kroků dozadu, abych stál před zrcadlem. A vytřeštím oči. Nekoukám totiž na sebe, ale na Zhangjinga. Počkat. Tohle je mega úlet, není to možný, asi je to jen sen? Začnu si rukama přejíždet po tváři, doprdele, tohle asi sen nebude. Jak jsem se dostal do jeho těla?! Proboha! A pak mi hlavou prolítne ten včerejšek.

Abyste porozuměli jeden druhému, stanete se tím druhým.

Vytřeštím na sebe v zrcadle oči a pak nadskočím, když se dveře do pokoje otevřou.

„Jé, Zhangie, ty jsi vzhůru a nemusím tě budit, to je nezvyklé." Zahihňá se asi...Zhangjingova máma řekl bych,...počkat teď je to moje máma, nesmím se chovat podezřele.

„Jo, já...nemohl spát." Začnu se nervózně hihňat.

„To bude tím, že jsi včera nejedl večeři, určitě jsi nemohl spát kvůli hlavu." Usměje se a dojde ke mně, pohladí mě po vlasech a řekne mi, že jde připravit snídani, takže ať se nachystám a dojdu dolů. Bože, dobře, čím začneme. Nejdřív bych mohl najít koupelnu. Najdu ji...asi na pátý pokus, vyčistím si zuby, umyju obličej, načešu si vlasy a pak se přehrabuju jeho skříní, abych našel nějaké oblečení. Všechno vypadá tak drsně, proč nemá nic roztomilého? Když se tak dívám na jeho tvář zblízka u zrcadla...je hodně roztomilý, nějaké roztomilé oblečení by se mu i hodilo. Ale já musím momentálně hodit sebou, takže se obléknu, našel jsem nějakou černou mikinu s oušky, tak seběhnu schody dolů a napotřetí konečně trefím do kuchyně.

„Víš, Zhangie, já...nechtěla jsem to téma otvírat hned po ránu, ale...sousedka Kim mi včera říkala, že jsi šel k tomu klukovi, Gu Junpyovi...je to v pořádku? Já...nemám z něj dobrý pocit, víš." S obavami se na mě zadívá a já vytřeštím oči. Kdeže včera byl?! Proč jako? Co dělal zrovna u něj?

„Promiň, mami," odkašlu si, přijdu si jako bych podváděl svoji mámu tím, že říkám mami někomu jinýmu. „bylo to poprvé a naposledy." Přikývnu a vidím na ní, jak jí spadl kámen ze srdce. Po snídani, kterou jsem celou nesnědl se vydám ven.

„Jiiiiiiiing!" ozve se zakřičení a v další vteřině mi někdo skočí kolem krku. Pak přijdu na to, že je to Justin.

„A-Ahoj." Odkašlu si a on si mě nechápavě prohlédne a pak řekne, že se chovám divně. Sotva jsem pozdravil, jak poznal, že se chovám divně?! Tomu nerozumím. Nerozumím ničemu, nejdřív se probudím v Zhangjingově těle, pak se dozvím, že Zhangjing chodí večer za JunPyem a teď mi ještě Justin řekne, že jsem divný. Musím se chovat normálně. Ne, hlavně se nechovej přirozeně Yanjun, všichni tady vědí, jakej seš kretén, mohli by mít podezření, ačkoliv by je asi ani ve snu nenapadlo, že si my dva prohodíme těla. No, nevadí.

Když přicházíme ke škole, tak se rozhlížím, abych viděl jeho...nebo spíš, abych viděl jeho ve svém těle, je to divný, koho vlastně vyhlížím jeho nebo sebe? Dojdu až k jeho skříňce, teda, nejdřív se snažím jeho klíčem odemknout svou skříňku, ale to nefunguje, tak mi to pak dojde a dojdu ke své skříňce.

„Zdálo se mi to nebo ses právě snažil otevřít skříňku toho idiota?" pozvedne Justin obočí a dojde ke mně.

„Koho co?" nechápavě se na něj zadívám a zamrkám.

„Hele, co je? Přes noc jsi zapomněl, že je Yanjun idiot nebo tu znáš ještě někoho jinýho?" nechápavě se na mě zadívá a já si odkašlu.

„Chtěl jsem mu...vyhodit věci ze skříňky do koše, tak jsem to zkoušel." Zamumlám, bože, chtěl jsem sám sobě vyhodit věci ze skříňky do koše, je to normální? Je to nějaká...nezvyklá puberta, erupce na slunci nebo já nevím změna atmosférického tlaku?

První hodinu máme dneska zase matiku, nahrnu se na svoje obvyklé místo, ale pak se zarazím. Já přece nejsem Yanjun, musím si sednout na jiné místo. Odkašlu si, když zachytím Justinův pohled, který mi opět dal najevo, že si mého divného pohledu všiml. Zapluju vedle něj do lavice a snažím se na jeho zvídavé otázky odpovídat nějak normálně tak, jak by na ně odpovídal Zhangjing. Bože, kde je moje tělo? Ted Zhangjing v mém těle, učitelka vejde do třídy a moje tělo tady pořád není...bože, co kdy se zabil, když se probudil v mém těle? Zabil mě, moje tělo a sebe? Bože!

Ale hned po příchodu učitelky stojí ve dveřích, oba k sobě střelíme pohledem a snažíme se chovat normálně.

„No, takže...protože spousta z vás měla špatné známky z minulého malého testu, dneska máte šanci na lepší výsledky, vezměte si papíry, rozdám zadání." Řekne najednou a já se usměju, chci se pyšně zahihňat, ale pak si uvědomím naši současnou situaci. A taky si uvědomím, že Zhangjingovi matika nejde a momentálně je v mém těle. Musím něco vymyslet. To nevadí, třeba to nějak zvládne! Horší je pak už jen to, že učitelka hned opraví testy...Zhangjing...teda já...mám za 1, ale...moje tělo, Zhangjing...má znovu 3- a učitelka chytá mdloby z toho, co se s mým tělem a mojí matematickou inteligencí stalo. Jo, tahle...výměna má spoustu mínusů, co se týká školy, takže...myslím, že se budeme muset oba sejít někde v ústranní a probrat, jak to všechno bude teď probíhat a asi...si budeme muset nějak...pomáhat, řekl bych. Protože jinak ze mě Zhangjing udělá třídního šprta a já z něj, nejchytřejšího ze třídy udělám největšího flákače a to...nechci, upřímně to nechci, protože ho na jednu stranu obdivuju za to, jaké výsledky ve škole má.

„Můžeš na chvíli." Dojdu po matice k němu a kývnu směrem na chodbu, roztřeštěně se na mě zadívá a přikývne, ale ve chvíli, kdy se spolu zastavíme na chodbě k nám dojde JunPyo a chytí mě za ruku.

„Něco máme." Podívá se na Zhangjinga v mém těle a začne mě táhnout pryč. Počkat, co to jako je? Tohle jako doprdele znamená co? Začnu se vzpírat, ale on moji ruku pevněji sebe a táhne mě až do školní zahrady. „Co to jako je? Máme dohodu a ty si pro toho idiota dojdeš k lavici před celou třídou a jen tak lážo plážo si s ním jdeš na procházku po chodbě? S tím je konec jasný! Nebudeš na něj mluvit." Pevně sevře moji ruku a já svraštím obočí. Počkat, o co tady jde. Chci po něm vyletět, ale dojde k nám učitelka, nadá nám a táhne nás do ředitelny s tím, že máme průser a minimálně poznámku za to, že jsme zdrhli ze školy bez dovolení, protože to se před obědovou pauzou nesmí. No super, Zhangjing bude mít radost, že jako třídní génius a hodný chlapec bude mít díky mě poznámku. Ale to teď není můj problém, můj problém sedí vedle mě a já přijdu na to, o co tady jde!