If you can understand ✓ || Yanjun & Zhangjing (Zhangjun)

If you can understand // 6

Yanjun

Průser v ředitelně se nekonal, alespoň pro mě ne. Díky Zhangjingově tělu, které je vzorným žákem jsem od ředitelky slyšel pouze tytyty, jinak jsem byl propuštěn, ale začal jsem přemýšlet, co budu sakra dělat. Co my budeme sakra dělat v téhle situaci.

Třeba něco vymyslíme. Po škole se sejdeme před mým domem, teda jeho...no...domem jeho těla. Využijeme toho, že Zhangjinova máma je pracovně pryč, takže dojdeme do mého, teda jeho, pokoje a sedneme si. Já na zem a on na postel, chvíli je mezi námi ticho, jak urputně přemýšlíme nad tím, co budeme dělat.

„Měli bychom spolupracovat." Začnu po chvíli, vidím na jeho...sakra, ne na jeho, ale na své tváři vidím překvapení! Vypadám tak blbě, když jsem překvapený...?

„Spolupracovat...my?" nevěřícně se na mě zadívá, přikývnu.

„Já jsem flákač, ty šprt, jestli nebudeme spolupracovat, tak ty uděláš šprta ze mě a já z tebe flákače, myslím, že ani jeden nechceme ani jedno." Povzdechnu si. „Prostě si budeme muset pomáhat, dokud tohle nějak nepřejde...pokud to není na furt." Zděsím sám sebe jen tou představou. Ani jeden z toho nejsme moc nadšený, ale nemáme jinou možnost, pokud si oba nechceme domíchat a zničit životy tou radikální změnou. A já znuděně funím, když společně děláme úkoly a mě to nebaví. Proto je taky spíš dělá jen Zhangjing a já tak nějak....spím s otevřenýma očima? Pokračujeme, dokud neuděláme všechny úkoly, bože, jak někdo může dělat i úkoly, které nejsou povinné?

„Zhangie, ahoj-a...máš tu kamaráda." Rozzáří se Zhangjingově mámě oči, když vidí, že nejsem sám...prohlíží si moje tělo a pak se zadívá na mě a pozvedne obočí. „Jsem Zhangieho máma, moc mě těší." Usměje se a podá mému tělu ruku.

„L-Lim Yanjun." Vykoktá ze sebe Zhangjing po tom, co se málem představil špatným jménem a ještě jí málem řekl ze zvyku mami, vyprovodím ho ke dveřím a domluvíme se, že spolu takhle budeme dělat úkoly každý den. Až teď si uvědomím, že jsem ho za celý den a za celou dobu, co jsme byly spolu ani jednou nepopíchl ani jsem si z něj neudělal srandu. To je velmi zvláštní, zítra to budu muset napravit.

Prohrábnu si vlasy a dojdu pomalu domů. Domem voní večeře, kterou připravila Zhangjingova máma, sednu si s ní ke stolu a popřejeme si dobrou chuť.

„Broučku, ten kamarád co tu byl, to...to je ten Yanjun?" pozvedne Zhangjingova máma a já překvapeně zvednu hlavu. Počkat, tomuhle nerozumím.

„Jak to myslíš – ten Yanjun?" zadívám se na ni a zrychleně zamrkám.

„Ale broučku, nedělej, že nevíš o čem mluvím," zasměje se. „přece ten, o kterém jsi mi říkal, že se ti líbí, ale že tě pořád popichuje a zlobí." Pozvedne obočí. Počkat, co to řekla? Zhangjing...líbím se mu? I přes to, jak jsem se k němu choval...? Jen přikývnu, nevím, co jí na to mám říct, protože tohle teď nevyženu z hlavy. „Ale už jste se spolu učili, já ti říkala, že tě škádlí proto, že se mu líbíš." Mrkne na mě a já na ni vytřeštím oči. Sklopím hlavu a mám pocit jako by mi vmetla pravdu do tváře, předtím jsem několikrát přemýšlel, proč si ho vlastně tak dobírám a škádlím ho. Vážně ho mám rád?

Nějak se mi podaří tuhle debatu ukončit a nevracet se k mým pocitům, ale stejně, když se dojdu vysprchovat a lehnu si do postele, tak mi to pořád krouží hlavou. To všechno. Já si jen myslel, že ho škádlím, že to bere v klidu, ale až teď, když jsme se prohodili najednou chápu a vidím, jak to pro něj bylo těžké, že na tom rozhodně nebylo nic lehkého a já jsem opravdu idiot.

Nemůžu dlouho spát, tak nad tím pořád přemýšlím. Na jednu stranu mě zajímá, jestli...Zhangjing nemá třeba deník nebo něco, že...no, zajímalo by mě, co se mu honí hlavou, pokud jde o mě, ale...na jednu stranu by ode mě nebylo moc hezké, kdybych si jeho deník četl, pokud by nějaký měl. Mohl bych ho tím hodně zranit anebo hodně...naštvat. Povzdechnu si a začnu počítat kaštany a po chvíli se mi podaří usnout, myslím, že jen díky tomu, že jsem se rozhodl, že se začnu chovat jinak, že svoje chování přehodnotím.

„Ahoj, Yanjun." Mrkne na mě ráno před domem Justin, vytřeštím na něj oči a zalapám po dechu, chci namítnout, že nevím, o čem mluví a že je to určitě omyl. „Jingie mi řekl, co se vám stalo, takže, vím, že jsi to ty." Dojde ke mně. „Musím chodit ráno s tebou, protože jeho máma vždycky kontroluje, že jdeme spolu, bylo by divný, kdybych s tebou...no, spíš se Zhangjingovým tělem nešel do školy." Odkašle si a já jen chápavě přikývnu a oba zamáváme Zhangjingově mámě, která nás vyhlíží z okna a taky nám zamává.