Skin || Larry Stylinson

Chapter 11

Pohled Louisovi matky

Chvíli jsem seděla na kožené pohovce se zavřenýma očima a přemýšlela nad tím, jak mám onu zprávu Louisovi podat. Vím, že to pochopí, avšak si nejsem jistá, jak to vezme. Marka nenávidí a já, ačkoli mi ubližuje a nahání hrůzu, jsem mu jistým způsobem velmi dlužna a navíc stále věřím, že by v něm mohlo být ještě kouska něhy. Kouska toho Marka, do kterého jsem se tehdy zamilovala.

Pomalu jsem se z pohovky zvedla a poté krok po krůčku vyšla po schodech a zamířila do Louisova pokoje. Zaslechla jsem, že voda přestala téci již před pár minutami a tak jsem usoudila, že za ním nahoru můžu. Nezaklepala jsem a tichounce pootevřela dveře do Louisova pokoje. Prohlížel se v zrcadle. Prohlížel své tělo, jež bylo poseto modřinami a řeznými rankami. Ani jeho tvář nebyla čistá, tak jako kdysi bývala. Rvalo mi srdce, že se můj milovaný chlapeček takto trestá za něco, jež ani není a nikdy nebyla jeho vina. Avšak co jsem mohla říct. Už několikrát jsem jej prosila, ať toho nechá. Už několikrát jsem mu veškeré ostří sebrala a vyhodila, avšak on si pokaždé znovu a znovu ublížil. Je mi jasné, že si ubližuje doteď. Už jen, když vidím jeho dlaně obvázané. Můj milovaný chlapeček.

Výhled na mé dítě, jež se takto trápilo, mi nahnal slzy do očí, proto jsem raději dveře opatrně zavřela a zaťukala. Chvíli neodpovídal. Musel se zakrýt, jelikož nechce, abych jeho rány viděla. Jsem si tím jistá.

Zaťukala jsem tedy znovu a to už mi Louis otevíral dveře, samozřejmě oblečen do volného trička s dlouhým rukávem a šedými tepláky. Pousmál se na mě a pustil mě dovnitř. Už zbystřil, jelikož minule se mi omluvil a řekl, že předešlé ťukání neslyšel, čímž se samozřejmě prozradil, jelikož já o předešlém zaťukání neřekla ani slovo.

Povzdechla jsem si a vešla do jeho pokoje, kde jsem se posadila na, ještě ustlanou, postel. Louis za sebou dveře zavřel a šel se posadit ke mně. Vlezl si na postel, nohy zkřížil do tureckého sedu a bradu si podepřel dlaněmi.

"Musím ti něco říct, Lou," začala jsem a už viděla, jak se mu obočí svraštilo.

"Co se děje, mami?" zeptal se ustaraně a napřímil se, nervózně si hrajíc  se svými prsty. Zakroutila jsem hlavou a opět povzdechla.

"Víš, není to jednoduché, ale já doufám, že to pochopíš, protože už jsi chytrý kluk. Takže doufám, že neprovedeš nějakou hloupost, dobře?" řekla jsem, přičemž jsem povytáhla obočí. Louis se nervózně ošil.

"Podle toho, jak moc špatný to bude," odvětil po chvíli a mě nezbývalo nic jiného, než si povzdechnout nad jeho paličatostí. Udělal by cokoli, abychom byli oba v bezpečí a šťastní a já jsem si lepšího syna ani přát nemohla, avšak stejně bych byla stokrát raději, kdyby vzal nějaké penze a koupil si nějaký malý vlastní byteček, aby už nemusel žít v prostředí, jako je tohle.

Louis bohužel nedokáže pochopit, jak mohu po tom všem Marka ještě milovat, avšak je to tak a já jsem mu toho tolik dlužna. Louis na to jednou přijde sám, i když se mu to teď zdá hloupé, jednou to pochopí.

"Dej mi ruku, zlato," pousmála jsem se. Na chvíli zaváhal, avšak ruku pak dal do té mé a já ji mohla pevně stisknout. Byl mojí oporou. Mým velkým štěstím. Stejně tak, jako jeho otec. Milovala jsem ho, strašně moc a navždy bude v Louisovi žít jeho ochranářská povaha. Ať už napáchal chyb tolik, že je ani nemohu spočítat, přeci jen to byl ten nejlepší chlap pod sluncem.

"Jsem těhotná, Louisi," špitla jsem a vzhlédla ke svému synovi, jehož výraz se ve vteřině změnil na nevěřícný a jeho dlaň ucukla z mého sevření.

"Cože?" zamrkal nevěřícně a celý vykulený mě pozoroval.

"Lou," chtěla jsem něco říct, avšak můj syn mě přerušil.

"Prosím, neříkej mi, že s ním," zakňoural znepokojeně , zatímco se vyhoupl na nohy a jeho nohy jej přenesly přede mě, kde si následně klekl.

"A s kým jiným broučku?" řekla jsem tázavě se smutným výrazem ve tváři.

"Žertuješ, viď?" zeptal se s nadějí, které sám nevěřil a poté zabořil svůj obličej do mých stehen.

"Bože mami! Neplánuješ si to dítě nechat, že ne?" zamumlal, načež jsem zalapala po dechu.

"Ale Louisi! Co to proboha říkáš? Ovšem, že si to dítě plánuji nechat!" odpověděla  se slzami v očích. Čekala bych cokoli, avšak to, že by můj syn chtěl to nebohé stvoření mrtvé. Nenapadlo by mě, že by ho to mohlo vůbec napadnout.

Louis ke mně okamžitě zvedl svůj pohled a studoval můj výraz. Poté se zvedl a odstoupil pár kroků ode mě. Řekla bych, že jsem se mýlila, když jsem doufala, že by to dokázal pochopit. Že by to snad i dokázal snést.

"To dítě bude ďábel, mami!" řekl pevným tónem, ve kterém se zračila vzbuzená nenávist, vůči nenarozenému dítěti. Tento nápor jsem už nevydržela a slzy mi začaly po tváři stékat.

"Jak to můžeš říct Louisi? Bude to tvůj mladší sourozenec!"

S výkřikem jsem se postavila na nohy a se slzami v očích jsem hleděla do těch Louisových. Tak chladné, tolik vybledly. Všimla jsem si jak zaťal pěsti a jak se jeho obočí svraštilo. Věděla jsem, že by mi nebyl schopen nic udělat, avšak přesto jsem se bála.

"Ne mami! Nikdy to nebude můj sourozenec! Nestojím o to a už vůbec ne, má-li to cokoliv společného s tím chlapem! Zbláznila jsi se?!"

Louis začal křičet a jeho tón byl tak nepříjemný a tak moc mi ubližoval. Právě zavrhl neviňátko. Zavrhl něco tak čistého. Nevěřím, že by plod, jež přejme pár genů po Markovi, mělo být zlem. Je to i mé dítě a já jej budu uvnitř sebe nosit po sedm dalších měsíců.

"Je to i moje dítě, Louisi," špitla jsem ublíženě a z Louisova pokoje v tichosti odešla. Zamířila jsem okamžitě do mé a Markovi společné ložnice. Já vím, že on není zlý. Vše špatné s ním udělal alkohol, avšak Mark je v jádru tak dobrý člověk.A naše dítě bude také. Věřím, že Marka příchod jeho dítěte ovlivní. Věřím, že se ten starý Mark dostane opět na povrch a toho Marka, který je posedlí pitím, přebije.

Zavřela jsem za sebou dveře od ložnice a lehla si na postel, chvíli si pobrečela a potom konečně usnula.