MY BIG BROTHER [ one direction - EDITING ]

26.Oslav to!

"Tak brzo a bez násilí? Je ti dobře?" Přestala jsem svím tělem trhat do všech stran jako při záchvatu,hlas jsem vypnula a vyděšeně hledala tu osobu která se uráčila sejít schody až sem. U lednice se protahoval Louis. Moje tělo zachvátila úleva ale i tak jsem sama na sebe byla naštvaná že jsme ho nejspíš probudila.

"Je mi dobře,vlastně skvěle!" Zavřela jsem zasněně oči nad tou představou že už jsem konečně plnoletá. Do pusy jsem si narvala poslední kus mé rychlé snídaně. Hodila jsem si tašku přes rameno a zamířila ke dveřím.

"Konečně osmnáct co? Průsery si už můžeš dělat jak se libo" Zastavila jsem se uprostřed kroku,tedy v obýváku. Jak to sakra vý? Po pravdě,nechci aby to někdo v tomhle baráku slavil a už vůbec né Niall!

"Cože?!" Vykřikla jsem směrem do kuchyně ze které se ozvalo uchechtnutí. 

"Támhle je kalendář" Odpověděl Louis úplně klidně. Do mě se zase nahrnula tuna obav. Nechci to zrovna tady slavit,prostě až budu vědět co dál tak odsud co nejdřív vypadnu.

Ze schodů se ozývalo dupání,které oznamovalo že další spolubydlící je vzhůru a pro mě červený poplach. Měla jsem zmizet hned a né tu rozbíjet párminutová kemp. Rozběhla jsem se k dveřím. Z botníku jsem si vybrala jedny boty,které jsem si zkoušela bez zbytečného úsilí co nejřív nasadit. Ale k mému úžasnému štěstí se to nepodařilo bez povšimnutí.

"Kam tak rychle běžíš?"

"A úžasně zpíváš!"

"Kdo?!"

"Daleko od sud!" Vykříkla jsem ve spěchu když už se do konverzace pořimotal i Liam. Neobutou botu jsem popadla do ruky a jako debil s jendou teniskou jsem vyběhla ze dveří. S hlasytým bouchnutím. Dala jsem se do běhu protože až teď mi došlo kolik je,a že jestli mi ujede tenhle autobus tak budu muset buď jít celých 45 minut pěžky,30 minut během nebo dojít požádat o odvoz.

(....) Rozrazila jsem dveře školy. Snažila jsem se uklidnit svůj dech,který byl jako po zaběhnutí maratonu. Jenže mě ujel autobus,samozdřejmě před nosem a já musela 30 minut během abych to sem vůbec stihla v čas. Ale co,hlavu vzhůru dneska je úžasný den. Zhluboka jsme se nadechla a vydala jsem se do učebny,která byla na druhé straně školy. Přidala jsem se do toho strašného provozu na chodbě,kde to chodilo takhle každý den.

"Joy,Joyisku!" Vykřikl hlas za mnou. Potom už jsem jen ucítila nečekanou váhu na mích zádech a studenou podlahu. Skácela jsem se na zem společně se Sam,která na mě vyskočila jako domeček s karet.

"Proč mě používáš jako hadr?"

"No,dovol? Ty děláš jako kdybych vážila nějakých 5 tisíc kilo!"

"Pardon,tak proč si na mě skočila?"

"Všechno nejlepší Joyisku! Konečně osmnáct! Dneska nepůjdem spát a pořádně to oslavíme!!" Zasmála se Sam,která mi padla kolem krku na význam toho že mě dneska domů nepustí. Pokud mě neodvede policie nebo Paul. Vešli jsme už do skoro plné třídy. Zaparkovali jsme v prostřední řadě úplně vepředu. 

"Pokud se o tom nedozví brácha"

"Neboj se" Vrazila do mě loktem s mrknutím jejích dlouhých řas. Zazvonilo a do třídy přišela učitelka.

Niall's POV - O 7 hodin později.

Sešel jsem schody. Moje uši udeřilo hlasyté překřikování kluků a pozadí tvořil fotbalový zápas který běžel zrovna v televizi. Ale podle toho strašného křiku kluků je televize vůbec nezajmala. Vešel jsem celkem zvědavě do obýváku ze kterého tenhel hluk přicházel a nádherně přeřvával naše hlučné sousedy. Naskytl se mi pohled na znuděného Louise,ležícího na gauči,který pozoroval asi jako jediný fotbal. Hazza tam mával s mobilem jako s parádní vlajkou. Liam se Zaynem zase rozhazovali rukama jako pominutí.

"To není možný!"

"Ona je vždycky nepříjemná tak co?"

"Můžete mi laskavě vysvětlit co se tu děje?!" Vykřikl jsem mím ranním chraplákem. I když ráno už nebylo. Který úspešně přeřval všechny zde dohadující se. Všichni na mě vrhli nechápaví pohled krom Louiho,který jen vypl televizi a nezáživně čuměl na vyplou obrazovku.

"Tvoje sestra dneska vztala bez násilí!"

"Když jsem sešel dolů stíhala!"

"A byla drzá!"

"Dokonce i zpívala!"

"Co je dneska za den?" V hlavě se mi zase otevřela ta včerejší hádka. Spíš několik hádek. A pořád dokolečka se mi přehrávala ta facka co jsem jí dal. Jak měla slzy v očích a řekla mi kreténe. Mrzí mě to a moc. I když to sní je někdy psychicky hodně složitý,nikdy bych ji netřísknul. I když stalo se. Nevím proč ale do hlavy se mi dostala myšlenka narozenin. Její narozeniny jsou v říjnu ale to přesné datum mi dělá trochu problém.

"30.října?"