KIDS• Avengers (Kate3)

33. Mezi děvčaty

S úsměvem mě nechal odejít do patra, kde jsme měli čtyři skromné pokojíčky – každý měl v sobě manželskou postel a k tomu tak metr čtvereční místa. Navíc to bylo v podkroví, takže to působilo jako liščí doupě.

Náš byl ten úplně vzadu, nejdál od schodiště a koupelny, odkud momentálně vycházela hustá pára. Těšila jsem se, že se konečně pořádně vyspím, ale v pokoji mě čekalo malé překvapení. Grace seděla na naší posteli v tureckém sedu a jako by meditovala. A když říkám jako by, tak opravu jenom plus mínus, skoro, tak nějak, zdánlivě... Seděla shrbená, nohy zkřížené a pažemi si svírala hruď. Když běžíte za nirvánou, bývají oči většinou zavřené, ale Grace je měla dokořán a kompletně bílé (panenky i duhovky). Kolem ní poletovaly chomáče plyše z chudáka plyšového králíka, který teď obíhal prostorem bez hlavy.

„Nevím, co na to říct," hlesla jsem do ticha. Grace můj hlas probral a skoro vyděsil k smrti, králičí tělo vystřelilo mým směrem a při letu zasáhlo žárovku na chodbě, která nějak moc ochotně praskla. Můj jediný zdroj světla byl zničen.

Hovor v přízemí utichl, voda přestala téct – všichni tu ránu slyšeli.

„To nic! Uklízela jsem!" zahalekala jsem, aby mě všichni slyšeli, načež se voda zase zapnula a z obýváku se mi donesly posměšky.

Grace byla zticha a já ji neviděla, klidně by tam nemusela být, ale cítila jsem ten neklid, který vyvolávala.

„Je to sice náš pokoj, ale mám odejít?" zeptala jsem se nejistě. Popravdě se mi nikam nechtělo, už jsem si povlíkla peřinu a vybalila věci, ale na druhou stranu, když vám bohyně zabere postel, těžko se o ni budete hádat.

„Ne," řekla jen, hlas naprosto klidný a tvrdý.

„Super," pípla jsem a opatrně si na postel sedla. Ale ona taky nikam nešla. „Taky zůstáváš?"

„Mám odejít?" zeptala se bezvýrazně.

Co na to má člověk říct? „Nemusíš," odpověděla jsem nervózně a sedla si tak, abych byla zhruba naproti ní. Jak jsem říkala, neviděla jsem absolutně nic.

„Bojíš se mě?" zeptala se náhle.

„Měla bych se bát?" znejistěla jsem. Co je tohle za otázky?

„Ano," řekla prostě.

„Aha, super," vydechla jsem přerývaně. „A to bude boj hned, nebo jak to vidíš? Byl to dlouhý den, nechala bych to spíš na zítra, nemyslíš?"

„Nemám důvod ti ublížit," opáčila klidně. Upřímně, ta zhasnutá světla dodávala jejímu hlasu na jakési všudypřítomnosti. Nebyla jsem si jistá, odkud vychází, i když jsem seděla (pokud vím) přímo naproti.

„Tak čeho bych se teda měla bát?" chtěla jsem vědět.

„Toho ve mně," odpověděla, jako by to byla samozřejmost. „Tak jako všichni ostatní."

„Vím o tobě jenom to, že máš jakési spojení s bohy, že je slyšíš nebo tak něco," zabrblala jsem, naprosto si vědoma milných slov.

„Tak jako ty slyšíš letět mouchu?" rozohnila se a v místnosti zavířil vzduch. „Ne. Slyším je každým smyslem, každou buňkou mého těla, každou vteřinou mého bytí, slyším je z tebe, ze všech lidí, ze všech věcí, z každého svého nádechu. Mám pocit, že se mi mozek scvrkává a vybuchuje zároveň. Jsem v agonické euforii. Nejsem nikdy sama v tom nejhorším slova smyslu. Mé dotyky zabíjí i křísí, mé myšlenky tříští i tmelí, můj pohled překonává ty nejhorší noční můry." Poslední slova zůstala dlouho viset ve tmě.