Please, don't hurt me again!

2.kapitola

Seděla jsem v čekárně u doktora a čekala, až mě bude moct vzít. Z ranního zvracení se stala cesta do nemocnice. Bezvadné.

Nebyla jsem hloupá, zvracení a vnímání pachů jídel znamenali jednu věc. Možné těhotenství. Jenže jsem nechápala, jak se to mohlo stát. S Harrym jsme spolu spali, ale brávala jsem tabletky proti početí. Jak se to mohlo stát?

Bála jsem se. Byla semnou Lola, držela mě za jednu ruku a povzbudivě se na mě usmála. Totiž ona chápe mé obavy.

Já už jednou těhotná byla.

S Harrym jsme spolu byli už dva roky a já otěhotněla. Byli jsme nadšení. Harry byl z toho tak šťastný, neustále mluvil o tom, až se dítě narodí, co ho naučí...jenže nebylo to tak lehké. Mé tělo nebylo schopné plod donosit, první měsíce probíhali v pořádku, ale pak jsem se jednou v noci probudila a zjistila jsem, že plachta pode mnou je celá od krve.

Potratila jsem. Nechápala jsem, co se děje, proč mé tělo, tak reaguje.

Jedno jsem věděla...byla jsem zničená a postupně to ničilo náš vztah s Harrym.

Ztráta nenarozeného dítěte mezi námi udělala díru. Nedokázala jsem se s tím srovnat. Vím, že i on z toho byl rozrušený, ačkoliv byl kvůli mě silný, ale já mu neulehčovala. Několik měsíců trvalo než jsem se z té depky vykopala.

Možná proto si mě nevzal. Asi už by neunesl další ztrátu. To trápení, tu nesnesitelnou bolest v hrudi.

Doktor si mě zavolal a já vešla do ordinace.

"Kiro, dobrý den. Tak jak vám mohu pomoci?" "Dobrý den. Už pár dní mi není dobře a dneska jsem zvracela na prázdný žaludek. Takže mě napadlo, jestli možná nejsem..." "Těhotná?" Pousmál se. "Podívám se na vás."

Po prohlídce, obhmatal mi břicho a následně udělal ultrazvuk. Přejížděl po mém břiše a ve tváři jsem mu zahlédla úsměv. "Asi budete maminkou, Kiro." "Co?" zalapala jsem po dechu. "Vidíte tohle?" ukázal na malou věc. "To bude plod."

"Ale jak je to možné? Brala jsem tabletky." "No, někdy se to stane. Nic není na sto procent."

Po chvíli jsem se posadila zpět do křesla. "Tady máte těhotenskou kartu a na další kontrolu přijdete za dva týdny. Sestřička Vám vše vysvětlí." "Ale já už jednou byla těhotná a mé tělo nedokázalo plod donosit. Co když se to stane znovu?" "Četl jsem tu zprávu, Kiro. Uděláme všechna opatření, aby se to neopakovalo. Takže žádný stres nebo rozčilování, zdravá strava a procházky na čerstvém vzduchu." "Jste jako moje kamarádka." Poušklíbla jsem se. Doktor se usmál. "Můžete jít a hodně štěstí, maminko." Podal mi kartu a já s pozdravem odešla z ordinace.

Netušila jsem, jak se cítit. Jsem těhotná. Znovu.

Kdo by čekal, že čokoládové milování s Harrym bude početí dítěte.

"Takže?" Lola se usmála, když uviděla mou kartu v ruce. "Budeš teta, yeeey." Stále jsem netušila, jak se tvářit. Bylo toho na mě moc.

"Gratuluji." Objala mě. Sevřela jsem ji v náruči a zabořila hlavu do jejich vlasů.

Budu matka. Obklopoval mě neznámý pocit.

Vrátili jsme zpátky domů, sedla jsem si na gauč a napila se vody. Lola si sedla naproti mě a zahleděla se na mě. "Co?" "Budeš mu to muset říct." Řekla jednoduše. "Mluv konkrétně." Ušklíbla jsem se. Stále jsem byla cinická.

Harry mě zřejmě důvod nechat mě u oltáře, ale mě to stále bolelo. I po měsíci. Nedokážu to jen tak přejít. A teď spolu čekáme dítě. Cítila jsem se zraněná, zrazená a tak ublížená.

Nespočítám ani noci, kdy jsem brečela do polštáře a za východu slunce usínala.

"Já vím, že musím. Bude otcem. Má na to právo." Odpověděla jsem.

A tušila jsem, že zdělení téhle zprávy bude těžké. Jen ten fakt, že mu musím zavolat.

Budu s ním muset mluvit, možná ho budu muset vidět. Znovu mi to zlomí srdce, když uvidím jeho mechově zelené oči.

"Ale bojím se, že to nedokážu." Pokrčila jsem rameny.

"Není to lehké." Zavrtěla hlavou Lola. "No, to si uvědomuji." Ušklíbla jsem se. "Je to jako balvan na srdci...ponížil mě a ještě si z toho něco odnese." Prsty jsem si přejela po obličeji. "Bolí to, Lolo. Prostě to bolí. Nejsem připravená vidět ho."

Druhý den po "svatbě" jsem smazala jeho číslo, ačkoliv jsem ho uměla na zpaměť. Zrušila jsem veškerý kontakt, co jsem s ním mohla mít. Prostě a jasně jsem ho vyškrtla ze svého života.

"Dej si pár dní a zkus to. Udělej to kvůli dítěti. A pamatuj, musíš být v klidu." Pověděla. Myslela to opravdu dobře. Taky ji miluji, je to skvělá kamarádka.

Ale je to pro mně hodně obtížné.

O pár dní později jsem vzala do ruky telefon. Vymačkala jsem pár čísel a nakonec zmáčkla zelené tlačítko. Přiložila jsem mobil u uchu a čekala. Ruce se mi třásly, hlas chvěl a nervozita proudila mými žilami.

"Harry Styles." Uslyšela jsem jeho chraplavý hlas, jako by právě stanul. Vždycky jsem říkala, že je to hrozně sexy. "Musíme si promluvit." Řekla jsem tiše. "Kiro!" Vyhrknul. "Snažil jsem se ti dovolat, ale neodpovídala si..." "To je mi jedno. Je to naléhavé. Máš čas?" zamumlala jsem. "Teď nemůžu. Za chvíli máme koncert. Nejde to." "Ale já ti to musím říct." "Tak povídej...jo, Loui, počkéj..." "Tak povídej." Znovu mě pobídnul.

Vzdychnula jsem. "Nemůžu po telefonu." "Tak zítra..."

Najednou se ve mě hromadila zlost. Chci po něm jednu věc a on není schopný to pochopit. "Víš, co? Kašli na to! Ani netušíš, kolik mě stálo sil zavolat ti!" Rozkřičela jsem se. Kroutil se mi žaludek. "Kiro..." "Je mi to fakt jedno, Harry. Užij si to." Zavěsila jsem a letěla k záchodu. Zhroutila jsem se a nechala ze sebe vše dostat.

Štval mě. Celý měsíc mě štval. Všechny vybrečený slzy. Ty nervy. Toužila bych mu plivnout do ksychtu. Aby cítil, co cítím já.

Jak mám být v pohodě, když uvnitř trpím? Jak to mám udělat?

Slzy mi tekly po tvářích a já si přála, aby to přestalo. Aby to tolik nebolelo.