Dokážeme Cokoli

Na bitevním poli

Psi šli orosenou trávou. Jack šel v čele, po boku Alfy. Mlha se válela po travinách a celá krajina působila šedě, tajemně a věštila smrt. Bylo ticho. Čekalo je pár kilometrů cesty tou vysokou vysokou trávou. Stébla švihala psy do nosů. Všichni byli mokří, a to jim na srsti dělalo zvláštní bodliny, které dělaly psy ještě děsivějšími.
Ozývalo se jen šustění. Jinak panovalo odhodlané ticho. Pak si jeden pes začal broukat. Jak tomu říkali? Píseň. Něco jako vytí, ale se slovy a významem. Jack ale podobnou neslyšel.
I psi se po tom starém psovi otáčeli. Jejich výrazy byly překvapené. Jako... By si vzpomněli.
Alfa dojatě zašeptal: ,, On si pamatuje. Starou smečku, Lovce. Tak jsme se jmenovali předtím." Chvíli se zaposlouchal, a pak... se přidal. Nejdříve potichu, pak hlasitěji. Ostatní taky zpívali. A Jack, ačkoli ji nikdy neslyšel, zpíval též. Slova jej napadala sama od sebe. Tohle je spojilo. Jak píseň vrcholila, psi se dali do klusu. Pak už běželi. Zpívali a šťastně se smáli. Jako by se až teď smířili s bitvou. Odhodlání, že budou bojovat, dokud nepadnou, jim vřelo v krvi.
Na smluveném místě, uprostřed travin, se zastavili a čekali. Ztichli, stáli odhodlaně, hlavy a ocasy zdvižené. A Jack to v nich poznal. Líté bojovníky z legend.
Jako štěně slýchával legendy o zabijácích, kteří si říkali Lovci. Všichni si ale mysleli, že tahle smečka zanikla. Že už nejsou. Jenže Jack teď poznal, že on sám je teď Lovcem. A je odhodlaný za svou smečku položit život.
Když se na obzoru začaly rýsovat zástupy Krvelačných, jen se usmál. Tohle byl konec. Po téhle bitvě bude klid a mír.

Nekonečné řady psů se stavěly proti jeho smečce. Jejich Alfa stál v čele. Jack byl zklamaný, že nevidí Akima v první řadě. Ten srab se schoval za svou smečku.
Napjal svaly, ale souboj ještě nezačal. Alfové místo toho rozmlouvali. Jeden, bez tesáku, bílý vlk, umrlčí modré oči. Působil nevyrovnaně a nadával.
A ten druhý, vznešený bílý dobrman. Klidný, vyrovnaný. Hovořil tiše, ale jasně. Na krku žlutý obojek a v něm tesáky. A smaragdově zelené oči, nezvyklé pro psa.
Samozřejmě mluvili na dálku. Smečky od sebe stály tak osm metrů, víc ne. Traviny tiše ševelily.
Během dialogu Jack zahlédl, jak se nepřátelskou smečkou prodírá malý tvor. Bílo- zrzavá srst se nedala zaměnit. A pak si všiml i svého obojku. Srdce mu poskočilo radostí. Zůstal ale přikovaný na místě, když spatřil ten šplíchanec přes jeho oči. Rudé packy si také nešlo nevšimnout. Otíral se o psy a zanechával na jejich srsti načervenalé skvrny.
A jeho výraz... Mísil se v něm smutek, bolest a odhodlání. Čumák měl nakrčený.
Došel ke starému Alfovi a sedl si vedle něj.
Co dělá?
Starý Alfa se k němu otočil tělem, ale pohledem zůstal zabodnutý do Alfy, krve si nevšiml. A promluvil k Fidovi.
,,Dobře, že jsi přišel. Zasloužíš si lepší místo. Zasloužíš si pozici v první řadě." Zasyčel úlisně.
Fjodor pokýval hlavou. ,,Ano. To máš pravdu." Jeho hlas přecházel v temné vrčení a poslední slova skoro zavřískl. ,,Jenže v ÚPLNĚ jiné smečce!!!"
Fido se postavil na zadní. Jako ve zpomaleném záběru Jack viděl, jak se zaleskly jeho dlouhé drápy. Krev vystříkla do vzduchu a padala na zem v drobných kapkách.
Krvavý déšť...
Starý Alfa padl k zemi, do jeho bílé srsti se vsakovala krev.
Bylo ticho. Ohromené a děsivé. Někdo do něj zavyl: ,, Útok! Slyšíte?! Pohněte se!" Byl to Akim a jeho hlas zněl vystrašeně.

V tu chvíli to začalo. Psi se v zuřivém vytí srazili. Lovci měli na tváři úsměvy. Ne radostné. Takové ty, když jsou si jistí svým vítězstvím. A Krvelační... Měli v očích... Strach. Agresivitu.
Jack se na povel rozběhl proti nejbližšímu psovi. Byl to... Jeho bratr.
Už už se do něj chtěl pustit, ale on se zakousl do člena Krvelačných. Jack překvapeně zamrkal. Jeho bratr na něj rychle štěknul.
,,Tví sourozenci jsou na vaší straně. Vyřiď to vašim!" Štěknul. Pak bolestivě zavyl, jak se mu nepřítel zakousl do zadní tlapy. Jack mu skočil na pomoc.
Pár Lovců to slyšelo. Mezi kousanci to krátkými štěky šířil dál. A pak, když nepřítele společnými silami zahnali, se objevila jejich matka. ,,Zrádci!" Zavyla.
Rozběhla se a vrhla se přímo na Jacka. Zkutáleli se stranou, do víru bojů. Její oči už neplály hněvem či zoufalstvím. Její oči žhnuly. Jack tam spatřil šílený svit. Tohle už nebyla jeho matka. Akim ji úplně zničil.
Zakousla se mu do ramene. Okamžitě povolila a zakousla se jinde. A jinde. A ještě. Jack vykopl tlapami. Vyhodil ji.
V tu chvíli mu na obličeji přistála vypelichaná, prašinou postihlá kočka. Zakousla se mu nad oko. Drápy, které mu zaryla do tváří, těsně minuly oči.
Třepal hlavou, skákal, a když cítil, že sevření povoluje, naposledy švihl hlavou. Kočka odletěla a zanechala mu pod levým okem ošklivé rány.
Ocitl se znovu tváří v tvář matce. Tentokrát se však po jeho boku objevil Aslan, Jackův otec.
,,Promiň," zafňukal. Zkušeným chvatem ji srazil k zemi. Jack je jen strnule pozoroval.
Aslan se nad ní nahnul. Jednu tlapu měl na jejím obličeji a druhou na hrudi. Podíval se na Jacka.
Matka sebou házela nadávala.
On se jen sklonil. Byla šílená, nic už nešlo udělat.
Když se Jackovy a Aslanovy oči střetly, Aslan přikývl.
Jack sklopil uši a zavřel oči, aby nic neviděl a neslyšel. Když je po pár chvílích otevřel, bojiště bylo stejné. Kromě toho, že jedno tělo leželo bezvládně na zemi.
Jack chvíli zíral na svou mrtvou matku. Pak se, se zděšením, otočil. Utíkal přes bojiště. Tohle všechno je Akimova vina!
Vztek v něm narůstal. Jack zatínal zuby. Uprostřed se zastavil. Na místě se točil, krev mu odkapávala z tlamy do bláta. Bláto bylo smíchané s krví. Jackovi podkluzovaly tlapy.
Kde je?! Že by utekl?
Ne. Byl přímo tady.