Dokážeme Cokoli

Nový domov

Probudil se jako první. Celé tělo i tlapky ho bolely. Pokusil se vstát. Šlo to až napodruhé. V žaludku měl opět ten sžíravý pocit hladu.

Udělal vrávoravý krok dopředu. Jeho rameno zavánělo hnilobou.

Kde to jsem?

Pak mu to došlo. Útěk. Pád. Na obloze hvězdy pomalu bledly a do díry v zemi se začalo vkrádat světlo. Mohl se tu lépe porozhlédnout. A strnul zděšením. Všude byly kosti. Oni SPALI ve zvířecích ostatcích! Nebo to byl hřbitov? Ne, to snad ne. Zahlédl tu totiž lebku menší kořisti.

Přejel mu mráz po zádech. Musí být blízko toho tábora.

Otočil se a sklonil k River. Původně ji nechtěl budit, ale on už tady nemohl vydržet. Zaprvé, leželi na zbytcích zvířat, zadruhé, bolest a únava mu napovídaly, že nevydrží dlouho při sobě. Hlava se mu motala. V duchu se modlil, aby je kdokoliv, kdo je objeví, na místě nezardousil.

Šťouchl River do boku. Nic. Zkusil to znovu, to už začala otvírat oči. Udělala bolestnou grimasu a vstala. Zděšeně se rozhlédla kolem. Nadechla se a chystala se zavýt.

Jack ji honem umlčel, panikou protkaný hlas. ,,Tiše! Tady hází zbytky TA SMEČKA!" Podíval se nad sebe.

,,Vyskočím a vytáhnu tě." Nakonec nevyskočil, ale vyškrábal se. Bylo to totiž výš, než předpokládal. Tělem mu otřásala zimnice, i když bylo jasné, že je horko. Nicméně se mu to tentokrát povedlo a za chvíli nahoře stála i River.

Jack se s úžasem rozhlédl okolo sebe.
Mezi vysokými stébly trávy se válely obrovské kamenné kvádry. Bylo to nepřirozené.

Otočili se a strnuli. Před nimi se  rozprostírala polorozpadlá, obrovská vznešená stavba. V ranním slunci se na hradbách procházely psí hlídky. Vypadalo to tak idylicky, že zapomněli, že si jich mohou všimnout. Probrali se, až když uslyšeli poplašné zavytí.

,,Vetřelci! Hej, vy u té brány! SPÍTE nebo co?"

Nato se k nim rozběhli vysmátí psi. Jedna byla šedo - zrzavá, ten druhý tmavě hnědý. Obestoupili je a v mžiku vycenili zuby. Jejich pohledy ztvrdly a po smíchu ani památky.

,,Co tu chcete?!" Vrčel výhružně. River se nemohla strachy ani pohnout. Klepala se a tiskla ke svému bratříčkovi. Musel mluvit Jack.

,,Chtěli - chtěli jsme m - mluvit s Alfou... Chceme místo ve vaší smečce." Zvedl nesměle své horečnaté oči. Teď už mu bylo jasné, že bez pomoci zemře tak i tak.

Snažil se udržet odvážný tón. Tmavý hnědák vypadal, že ho každou chvíli kousne. Jakmile se nahrbil, Jack začal couvat a strachy strnul do podřízené polohy. Před očima mu probleskla děsivá scéna stará jen pár dní. Ta fena jej ale zakryla svým tělem. Kousanec nepadl.

Prosím tě, nevidíš, jak se bojí? Vždyť je to ještě štěně. Jack se opatrně narovnal a zpod srsti se mu odkryly ještě nezahojené rány. Ta fena si toho všimla a její oči zjihly. Přiskočila k němu a začala mu  ta hnisavá a krvavá místa olizovat. Jack bezděky ucuknul, ale donutil se stát na místě.

,,Vezmu vás dovnitř. Alfa je hodný."

Hnědák vypadal, že se bude přít o to, jestli vezmou vyhublá štěňátka do tábora.

Vedli je obrovitánskou bránou do hradeb. Všude byli psi. Bylo jich určitě přes třicet. Jejich dobře krmená, šlachovitá těla se rýsovala proti slunci. Prohlížel si je. Bylo na nich něco zvláštního. Měli různobarevné obojky, ze kterých trčely do stran... Tesáky? Bylo to děsivé, zároveň to však Jacka fascinovalo. A jejich uši... Něco na nich bylo jinak. Nemohl si ale uvědomit, co. Procházeli zříceninou dál a dál. Nakonec zůstali státpod nějakou vyvýšenou plochou, seskládanou ze starých lidských stolů, jak mu to ta laskavá fenka trpělivě vysvětlila, a taky ze starých balvanů, kusů dřeva a rudými, zašlými látkami. Pod plošinou a na ní byly různobarevné měkké... Něco jako srsti. Některé zvířecí, jiné dávaly víc umělý dojem.