Green eyes [CZ]

30.Kapitolka

Cítila jsem to vzrušení ve svém těle. To očekávání, že opravdu navštívím ten slavný Eden. Tam odkud moje máma a táta pocházeli. Kde žili několik desítek, možná stovky, let? Tam kde se poznali. Tam kde se do sebe zamilovali. Půjdeme na Eden, odkud pocházím i já.

Vzrušení střídal i pocit strachu. Vím, o všech překážkách, které můžeme potkat. Měla jsem už tu čest se potkat s tmavými. Pamatuju si přesně ten moment, kdy mi ztuhla krev v žilách a nemohla za žádných okolností pohnout snad ani palcem u nohy. Když mě Daniel zachránil. Když se sakra teleportoval.

Zrovna nám dává instrukce o tom, jak se připravit na teleportaci.

,,Není na tom nic těžkého. I Eleanor to zvládla a to nevěděla, do čeho jde," oznamuje nám.

Fayla leží na gauči a nemůžu z ní spustit oči. Nikdy jsem si nevšimla té nepatrné pihy, která se tyčí na jejím nose. Nebo třeba té jizvy na bradě. Mám o ni neuvěřitelný strach. Známe se krátce, moc krátce na to, abych dokázala někoho dokonale poznat, ale tahle šílená holka se mi dostala tak jednoduše pod kůži. Dokázala mi v mnoha chvílích porozumět a rozesmát. Věděla v určitých chvílích naprosto přesně, co mi říct a já si ani teď nedokážu vysvětlit, jak je možné, že mě dokáže tak odhadnout.

Cítím, jak se mi do očí hrnou slzy. Začne mě šimrat nos a má ruka se vyšvihne k obličeji, abych si mohla utřít neposlušnou slzu z tváře. Zatraceně, mám o ni takový strach!

,,Eleanor," ozve se z ničeho mé jméno a mě hluboký hlas vytrhne z transu. Daniel se na mě upřeně dívá, přičemž oči ostatních začnou taky směřovat ke mně. ,,Dávej pozor, co říkám. Neříkám to jenom do vzduchu, aby tady v místnosti nebylo ticho. Je to sakra důležitý, nemůžeš teď propadat nějakým emocím, chovej se jako dospělý člověk a vzchop se," řekne ledově, načež mně proběhne mráz po zádech.

,,Omlouvám se," sklopím hlavu, abych se nemusela dívat do jeho chladných očí.

Lhala bych, kdybych řekla, že mě jeho ostrá reakce nezaskočila. Řekl to tak bez citu. Ale má pravdu, samozřejmě.

Jsem toho součástí. Ještě před několika dny jsem se chovala jako rozmazlené dítě a nespolupracovala. Možná k tomu přispěl i ten fakt, že jsem se konečně dozvěděla vše. O tom, proč tu s nimi jsem. O tom, proč tito lidi za mě chtějí bojovat. A já bych byla příliš sobecká, kdybych neposlechla jejich příkazy. Byla bych příliš sebestředná, kdybych se s nimi nesnažila spolupracovat. Jde tu o životy, jde tu o jejich životy. A já si nemůžu dovolit chybovat. Protože i malá chyba by vedla ke smrti. Třeba k smrti Fayly.

Mé nohy najednou zeslábnou a začne se mi motat hlava.

,,Jste v pořádku, princezno?" zeptá se mě Fréďa a náhle mě chytne, když mé nohy se podlomí.

,,Ano, ano, jsem," přesvědčuju ho, ale mé zorné pole se zužuje. Začínám omdlévat.

Najednou cítím, jak mě silné paže berou do náruče. Hned v první sekundě poznám, že ty paže nepatří Fréďovi. Nevím, jakým způsobem jsem si vyvinula reflex na jeho dotek. Jakoby jeho dlaně byly ty nejjemnější a nejvěrnější na celém světě. Vypouští z nich teplo do mého těla. Přesně ví, kde mě chytit. Jak zabloudit na to správné místečko... hm, začínám už zacházet moc do detailů.

,,Jsem v pohodě," vydám ze sebe, i když už toho moc nevidím a cítím se popravdě úplně opačně.

,,Mlč," nakáže mi a položí mě na sedačku. Neprotestuju.

Vzápětí cítím na svém čele vlhký hadr a jeho teplou dlaň na tváři. V uších mi zvoní, ale zároveň cítím, jak se místnost přestává tolik točit a jakoby pomyslná loď připlouvala opět ke břehu. Přísahám, že ta teplá dlaň mi pomáhá víc, než ten smrdutý hadr.

,,Lepší?" zašeptá a já cítím jeho dech. Musí být hodně blízko a mé chloupky jsou náhle v pozoru. Vždy jsem na něj takhle reagovala? Opravdu jsem si položila tak absurdní otázku?

Kývnu. Nepatrně. Musel to ale vidět, když jeho prst mě jemně pohladí po tváři. Musí mě takhle týrat? Nebo snad uspokojovat?

,,Co se děje?" zeptá se.

Pomalu otevřu oči. Měla jsem pravdu. Je nebezpečně blízko mého obličeje. Nemyslím ale, že má nějaké nekalé úmysly. V jeho očích se zobrazuje stejná zvědavost a starost, jako která se odrážela v jeho otázce.

,,Bojím se," řeknu prostě. Zvedne obočí.

,,Byla bys blázen, kdyby ses nebála. Jsme tu ale od toho, abychom tě ochránili a uděláme pro to vše, Eleanor," řekne jakoby tuto větu už říkal tisíckrát. Jakoby to bylo úplně jasné.

,,Toho se bojím ale," vzdychnu a odvrátím se od těch zelených očích. Dívám se na obrázek se štěnětem. Je roztomilý. Naprostý kontrast oproti mně. Jsem teď možná roztomilá jako chameleon. ,,Co když se vám něco stane? Všechno to bude kvůli mně. Vy jste tu kvůli mně a chcete za mě položit i životy. Vždyť je to postavený na hlavu. Nechci, aby nikdo umíral a už vůbec ne kvůli mně," musím několikrát zamrkat, abych se nerozplakala. Pitomá menstruace, nutí mě furt jenom fňukat.

,,Eleanor, nikdo nebude umírat kvůli tobě," smrdutý hadr mi sundá z obličeje a já se rozhodnu znovu dýchat nosem. ,,Podívej. To my jsme se rozhodli tu být a nikdo nás do toho nenutil. To my se rozhodli udělat něco s naší zemí a ty jsi k tomu vodítko. Ale všichni tady jsou odhodlaní a nechtějí nic jiného, než bojovat. O tebe jde hodně, jde tu ale i o náš domov a za ten my budeme bojovat," při posledních větách se na něj znovu podívám. Bojují za to, co mají rádi. Bojují za svůj domov, za to, odkud pochází.

,,Můžu mluvit za všechny, ale teď to řeknu jenom za sebe. Já budu za tebe bojovat rád," jeho oči jsou živě zelené. Ony tančí, možná stejně jako jeho náhlý úsměv. Donutí mě to taky k úsměvu.

,,Fayla nezemře?" zeptám se ho zcela jím omámená, ale tohle je to poslední, co mě zajímá.

,,Nezemře," řekne to tak s jistotou. Jeho oči jsou pevné a nepropustné jako ten nejsilnější štít. Buď mluví pravdu, nebo je moc dobrý lhář.

,,Dobře," šeptnu a mé oči nakonec stejně sklouznou k jeho rtům, když si zase uvědomím, že mi dýchá na krk.

A pak konečně udělá to, co jsem chtěla už před několika minutami. Jeho rty se dotknou těch mých a má ruka se nekontrolovatelně zaboří do jeho hnědých vlasů. Závrať je pryč a vystřídá ji čistá chtíč a já nemám připravené vůbec žádné výmluvy, proč bych se mu neměla podvolit. Jeho dlaň, která před chvíli byla jemně položená na mé tváři, nyní spočívá na mém zadečku a po jemnosti není ani památky. V sekundě cítím jeho tělo přitisklé k tomu mému a zatraceně vzdychnu v momentě, když jeho koleno od sebe oddělí má stehna a dotkne se mého rozkroku. Jako byste stlačili tlačítko žhavost a my s veškerou energií se pustili do mechanismu.

Měla bych se cítit zahanbeně, že v tuto chvíli podléháme svým chtíčům, možná i trochu se cítím. Jenže jisté odreagování je na místě. Čeká nás toho mnoho nebezpečného, sama nevím, co přesně, ale procházka růžovým sadem to rozhodně nebude.

Dobrý den, jmenuji se Šárka a snad si ještě mě a tento příběh pamatujete!
Doufám, že se tu ještě někdo najde, kdo čekal na novou kapitolku a snad jsem právě tyto aspoň trochu potěšila.

Mám vás ráda,
Vaše Šári