Green eyes [CZ]

7.Kapitolka

"Tak co potřebuješ?" zeptá se mě, přičemž se mi konečně koukne do očí. Jeho oči byly zase krásně zeleně živý, tak nádherný... Ehm, jsem tu kvůli něčemu.

"Musím svým kamarádům a babičce říct, že jsem v pořádku nebo ještě dneska po celém městě budou plakáty s mojí fotkou, že jsem nezvěstná," vyhrknu, protože je dost pravděpodobný, že by Duck přesně tohle udělal nehledě na to, že by byla jedna hodina ráno a pobíhal po městě ve spodkách.

"Nemusíš se ničeho bát, poslali jsme tvojí babičce sms z tvýho mobilu, že jsi v pořádku," odpoví mi na to Daniel a tváří se, jako by to bylo už uzavřený, ale to se plete.

"Zásadně neposílám smsky, takže si babička a Duck budou přinejmenším myslet, že mě unesl gang, který chce po mně, abych jim poslala milion na účet. Přinejmenším," dám důraz na poslední slovo, protože si představuju, jak Duck vyšiluje už teď. "Nech mě prosím jim zavolat, aby o mě neměli strach," poprosím a snažím se nasadit ten nejvíce štěněčí výraz.

Daniel si povzdechne, ale nakonec sáhne do nějakého šuplíku a vytáhne můj černý mobil. "Pamatuj, že nesmíš o nás vůbec nic říct. Řekni pouze, že jsi v pořádku a pak to hned polož," řekne mi, načež mi mobil podá.

"A proč jim nesmím nic říkat?" zeptám se.

"Prostě nemůžeš. Moc se ptáš, Eleanor," povzdychne si, přičemž se opře a polosedne o svůj stůl. Zase mi řekl mým celým jménem, Eleanor. Grr.

Už nic neřeknu, protože by mi stejně na nic neodpověděl. Je fakt neskutečný. Na svém mobilu si vyhledám Duckovo číslo a dál neváhám a volám mu. Několikrát se ozve pípnutí, než to konečně zvedne.

"Sakra Ellie! Kde..." dál to nedopoví, protože ho přeruším. Dokážu si představit, co přesně teď bude říkat. Začne u toho, jak hodně nezodpovědná jsem a skončí u toho, jak se o mě bál a ať mu to už nikdy nedělám. Chvilku by byl uražený jako žena na svého manžela po dvaceti letech, ale pak bychom si objednali pizzu.

"Ahoj Ducku, vím, že jsi teď na mě opravdu hodně naštvaný, ale chci ti jenom říct, že jsem v pořádku a nemusíš se o mě bát. Tak se uvidíme v pondělí ve škole, ahoj." rychle to típnu, aby neměl možnost dál mluvit. Poté to samé zavolám své babičce.

"Můžu si mobil už nechat?" zeptám se Daniela. Nemá právo mi ho zabavit.

"Zatím si ho ještě nechám," vytrhne mi drze mobil z ruky a dá ho do stejného šuplíku jako předtím. Štve mě tahle jeho arogance. Chci už něco namítnout, ale on mě předběhne. "Jak si mluvila v prvním hovoru o pondělí, že půjdeš do školy, tak tam nepůjdeš," řekne mi klidným hlasem, ale pro mě to rozhodně není tak jednoduchý.

"Cože? Jak jako nepůjdu do školy? To teda půjdu! Nemůžu zmeškat hodiny! Tohle je můj poslední rok na střední, čeká mě maturita a..." nedopovím, protože mě pan ego až k Marsu přeruší. Znova.

"Jak už jsme ti říkali, tak tě musíme chránit a to znamená, že s tebou musíme být na každém kroku. Ve škole je to moc nebezpečné, protože tam nemůžeme být s tebou," vysvětlí mi to velmi zkráceně, přičemž na mě kouká a má překřížené ruce.

"To sakra nemůžete udělat! Máte mě chránit a ne omezovat. Je to opravdu nefér, že nevím důvod mé ochrany a ještě mi to tak znepříjemňujete," trochu zvýším hlas, protože mě to fakt rozčílí. To prostě nemůže.

Daniel vstane a v malé vzdálenosti ke mě přijde. Neuhýbám pohledem, protože si tvrdě stojím za svým výrokem. Daniel udělá ale něco nečekaného, že vezme moji bradu mezi své prsty a já samozřejmě znervózním. Pak se rozesměje a mě nenapadá proč.