Green eyes [CZ]

24.Kapitolka

Ležela jsem v tmě, ale mně to nevadilo. Usnadňovalo mi to přemýšlet. Oči mě i přesto pálily a sama jsem věděla, že mé tělo vyžaduje spánek. Ale nešlo to. Mé myšlenky mě za žádnou cenu nechtěly nechat se vyspat. Měla jsem v hlavě pořád takový zmatek. Měla jsem ze všeho pořád tak zvláštní pocity.

Na dveře někdo zaklepe a já sebou trhnu vylekáním. Zavolám na narušitele mého nekonečného přemýšlení, aby vešel dovnitř.

„Věděl jsem, že ještě nespíš," promluví s úsměvem Daniel, když vejde do místnosti. Z chodby jde minimální světlo ze schodiště, ale i přesto vidím jeho vlídný výraz. To mě nějakým zvláštním způsobem potěší.

„Kouknul ses mi do hlavy, jestli spím?" zeptám se provokativně. Vím ale, zase z nevysvětlitelným důvodu, že by to neudělal.

„To rozhodně ne! To bych vážně neudělal!" brání se se zdviženými rukami nad hlavou. Já se tomu zasměju. Mezi tím stihl dojít až k mé posteli, na kterou si ihned sedne a aby na mě viděl, tak rozsvítí lampičku na nočním stole.

„Já vím, že ne," usměju se upřímně a poklepáním na polštář mu dám jasné povolení lehnout si vedle mě. Daniel tak udělá a já mám krásný výhled. Přímo do jeho zelených očí.

„Fayla mě tu dnes nebude hlídat?" zeptám se chytře. Nejde mi přímo totiž o Faylinu přítomnost, ale o tu jeho. Zůstane tu dnešní noc se mnou?

„Mám takový dojem, že tu nebude už žádnou noční hlídku. Uhlídám si tě sám," hned jak dořekne tato hřejivá slova, tak mě ihned zahřeje vlastní náručí. Obmotá své ruce kolem mého pasu a já udělám to samé. Kdy jsme se vlastně dostali z vzájemné ignorace na takové příjemné chování?

Ležíme tak dlouhou dobu bez mluvení. Já cítím jeho příjemné teplo z těla a on nepochybně cítí mé rychle bijící srdce. Lehce svými prsty hladí mou nahou kůži na zádech a je mu snad zřejmé, že mi tím vyvolává husí kůži. Musí vědět, že můj dech je náhle rychlejší, když jeho ucho je od mé pusy tak blízko. Všechno tohle ví, ale i přes to pokračuje ve všech těchto činnostech. Ví, co se mnou dělá jeho dotek. Musí teď překypovat sebevědomím. A já i přes to se nechávám unášet hrou boha. Jsou to tak malé věci, vždyť skoro nic nedělá, ale i tak mě tím unáší někam jinam, někam, kde je lépe. Protože v jeho náruči na nic jiného nejde myslet. Ne, když mě tu ještě nechává se nadobro jím ovládat. Loutkou bych se teď nazvala. Otevřu své oči a přistihnu ho u toho, jak pozoruje moji tvář. Střetneme se pohledy a já znovu spatřím tu nádhernou barvu zelené. Teď už se ho na to můžu zeptat.

„Zdálo se mi, hm... Možná je to hloupé a ani bych se ti nedivila, kdyby ses začal hned potom smát, ale... Zdálo se mi, že se barva tvých očí mění. Opravdu se mi to jen zdálo?" optám se trochu nejistě. Pravdou je, že by mě dnes už nic nepřekvapilo.

„Nezdálo se ti to," odpoví mi. „Mění se podle toho, co zrovna cítím. Když jsou zelenošedé, tak jsem rozzlobený. Zelenomodrý, když jsem smutný a sytě živě zelený, když jsem šťastný. Podle toho, jak se nechám unést nějakou z těchto emocí, tak je barva intenzivnější."

S úsměvem na tváři pohladím jeho tvář. „Je možné, že bys byl až tak výjimečný?" zašeptám, aniž bych si plně uvědomovala, že jsem to řekla nahlas. Je mi jedno, jak ho vidí ostatní. Už když jsem ho spatřila úplně poprvé, tak jsem věděla, že je něčím výjimečný. Nemusela jsem ale vědět, že ovládá energii, že se dokáže teleportovat, že dokáže zmást něčí mysl dokonce ani o jeho změnách barev očí. Bylo to něco jiného. Ani nevím přesně co. Ale čím déle s ním jsem a čím víc ho poznávám, jsem si také čím dál tím víc jistá, co k němu začínám cítit. Stále ale nádoba s tímto citem není natolik objemná, abych se tím začínala strachovat a přemýšlet o tom. Nechám tyto chvíle s ním pouze plynout, protože si je užívám.