Poslední čtyři

Konečně pátek.

Dylan :

Zazvonilo na druhou hodinu. Připravil jsem se na matematiku a hned co přišel učitel Smith jsem ho začal poslouchat. ...

Cože? Pomyslel jsem si. Nechápal jsem to.. To se často nestává. Mám zvednout ruku a zeptat se nebo ne? Co když se mi bude někdo smát? Radši ne. Mé nechápavosti si zjevně všiml můj spolužák - Christian.

,,Co je? Nechápeš to?" Zašeptal.

,,Tak trochu.." Zašeptal sem, dívajíc se na tabuli, čímž jsem chtěl předejít očnímu kontaktu.

,,Náš chytrolín něco nechápe? To se divím!" Zavtípkoval.

Neodpověděl jsem a dal mu trochu otrávený pohled. Chvíli se na mě díval a pak prohodil jen ,,Nojo." a pokoušel se mi to vysvětlit.

Všiml si nás učitel a pobídl Christiana co se děje tak urgentního, že musí mluvit. Christian se podíval na mě a pak zase zpět na učitele a řekl, že něco nechápu. Samozřejmě celá třída se podivila. Učitel dal najevo, že pochopil a otázal se mě proč jsem nezdvihl ruku. Zarazil jsem se a pak se ze mě ozvalo, že jsem se styděl. Ach jo. Trapas.

Nějak jsem tu hodinu odseděl a zazvonilo. Konečně. Je svačinová přestávka.

Victoria :

Bylo mi líto Dylana. Slyšela jsem holky se o tom bavit za mnou. Vždyť je úplně normální něco nechápat, no ne?

Zachvíli k naší třídě přiběhl docela udýchaný starší chlapec. Jen se zastavil na chvíli u dveří a zařval: ,,VŠICHNI UTÍKEJTE!" A pak běžel zase pryč. Utíkejte kam? Proč? Měla jsem tolik otázek... Ale nikdo se ani nehnul, všichni byli v klidu. Půjdu se zeptat Kluků.

,,Hej Dylane?" Volala jsem na něj a pak přišla k němu. Otočil se na mě a řekl jen prosté ,,Co?". ,,Hele myslíš si, že ten kluk co tady řval ať utíkáme to myslel vážně?" Zeptala jsem se.

,,Ani ne, starší si někdy dělají srandu" řekl klidně.

,,Co když si nedělal srandu a myslel to vážně?" Znovu jsem se zeptala trochu s obavami.

,,Tak je to blázen, určitě by nám něco řekli učitelé, ne?" Odpověděl mi otázkou.

,,Asi máš pravdu, asi jsem spanikařila." odvětila jsem nejistě.

,,Tak vidíš." Usmál se na mě a šel si dát svačinu. Já jsem udělala totéž. Ale stále mi to vrtalo hlavou. Myslela jsem na to stále. Snažila jsem se nějak uklidnit, ale moc to nešlo. Najednou na mě někdo promluvil a vyrušil mě z přemýšlení. ,,C-Co?" Vyhrkla jsem a otočila jsem se na osobu. Byla to Kaley. ,,Nad čím tak přemýšlíš Viky?" zopakovala.

,,Ále, jen nad tím klukem co to zařval."

,,S tím si nedělej starosti, určitě si dělal srandu"

Nejistě jsem přikývla a pokračovala jsem v jedění a přemýšlení. Přesně tohle říkal Dylan.. Ale vážně. Co když to nebyla sranda? Co když? Vypadal přeci dost udýchaně, asi obíhal všechny třídy. Hmm.