Dívka s vlčím srdcem (Theo Reaken FF)

Codominance

Nevím, co si myslet. Jednu chvíli mám pocit, že mu na mě neskutečně moc záleží a pak mám z něho strach. Bojím se. Co když to jenom hraje?

Vzbudila mě SMSka od Scotta. Myslela jsem, že se mnou nemluví. Zpráva mi ale mou myšlenku vyvrátila.

Ahoj sestřičko. Potřebujeme tvou pomoc. Přijď ke mně. Za 10 minut vyrážíme.

Dva dny nic, a teď tohle? A ještě v šest ráno?! Rychle jsem se zvedla a oblékla si první věci, co mi přišly pod ruku. Dala jsem si svoje běžecké tenisky, koženku, popadla jsem helmu a klíče od motorky a vyběhla jsem ven. Během dvou minut jsem byla u Scotta. Zaměřila jsem svůj sluch a uslyšela dvě srdce. Polekala jsem se, a tak jsem co nejtišeji vyběhla k domu.

,, ...Jak jí pomoct, ale je to nebezpečné. Najdeme ji a přivedeme zpátky." řekl Scott.
,,Půjdu s tebou." řekl Liam a tehdy jsem vešla do domu. Scott si mě ani nevšiml.
,,Ne." vrtěl hlavou Scott. ,,To nejde."
,,A proč Chris jede?" zeptal se Liam. Scott mu neodpověděl a jenom vyšel ven.
,,Liame, dám na něj pozor. Neboj se." řekla jsem a pevně ho objala.

Vyšla jsem ven, kde se už Stiles se Scottem snažili rozchodit Jeep. Koukala jsem do mobilu. Za ty poslední dva dny jsme si s Theem napsali nejméně tak dva tisíce zpráv. Pak, najednou jsem zaslechla zvuk Stilesova Jeepu.
,,Úspěch, Stilesi?" zeptala jsem se.
,,Jo!" zakřičel vesele Stiles. Naskočili se Scottem do auta a já si rychle nasadila helmu. Rozjela jsem se za nimi. Asi po pěti hodinách jsem je předjela, aby viděli, že potřebuju zastavit. Najela jsem na benzínku. Sesedla jsem a uslyšela zvuk skřípajících pneumatik. Otočila jsem se a uviděla Stilese, jak se mu práší z pod kapoty. Musel ajsem se smát.

,,Scotte prosím natankuj mi benzín." poprosila jsem ho a šla ke Stilesovi a jeho jeepu. Zvedla jsem kapotu a musela jsem koulet očima nad tou spoustou lepící pásky.

,,Tohle ti dlouho nevydrží. Nech mě hádat," řekla jsem a ukázala na místo, kde má být chladič. Chrčel. ,,Chladič?"
,,Mlč Christin. Nic neříkej!" hodil po mně vražedný pohled a já zvedla ruce v obraném gestu. Pak jsme se se Stilesem oba rozesmáli. já si pak položila ruku zpátky na okraj otevřené kapoty.
,,Čemu se vy dva smějete?" přišel vysmátý Scott.
,,Ale ničemu." předběhl mě Stiles a zabouchl kapotu přímo na mou ruku. Začala jsem kňučet. Pomalu už jsem vyla když Stiles otevřel kapotu a Scott mi rychle nacpal svou ruku do pusy tak, abych se do ní zakousla. To jsem taky udělala. Scott rozzářil oči, a já se tak uklidnila. Chytla jsem si zlomené zápěstí a zlomila ho zpátky tak, aby bylo ve správné poloze. Když jsem uslyšela lupnutí, a znova tu stejnou bolest, koukla jsem se na Stilese, a zlostně zasvítila očima.

,,Ty jedno střapatý pako! Posral ses?! Zlomil jsi mi ruku!" zavrčela jsem na něj.
,,Promiň! Já nechtěl!" začal vystrašeně couvat. Začala jsem se nekontrolovatelně smát.
,,Sedej. Jdu zaplatit. Taky by jsi mohl natankovat." řekla jsem mu a bouchla ho do ramene.
,,Není třeba. Mám plnou nádrž." řekl a sedl si na místo spolujezdce. Nejspíš se se Scottem chtějí vystřídat. Zaplatila jsem, snědla si svou energetickou tyčinku a vyjela za těmi idioty. Mohli jsme jet tak dalších pět hodin, když Stilesovi začal chcípat jeep. Zastavila jsem před ním a zeptala se, co se stalo.

,,No on tady Stiles zapomněl doplnit benzín. A navíc mu nefunguje ukazatel." řekl mírně vytočený Scott.
,,Stilesi děláš si prdel?!" zvýšila jsem na něj hlas. ,,Jako bych ti to neříkala!" 
,,No jo. Promiň. Chybička se vloudila." řekl a pokrčil rameny.
,,Chybička? Chybička?! Moje nejlepší kamarádka teď někde bojuje o život a my tady teď ztvrdneme kvůli tvojí malé chybičce!" řvala jsem na něj. Dala jsem mu facku. Pořádnou. Dokonce mu to otočilo hlavu. Pak vše zežloutlo. Napřáhla jsem se, ale Scott chytil mou ruku.
,,Chris ne!" zrudly mu oči. Pak jsem se uklidnila.
,,Pojedu napřed. Natankujte a pak mě dojeďte." řekla jsem a vyjela po silnici. Na obrazovku jsem zadala souřadnice, kde by měly Kira a její máma být. Ukázalo mi to, že v "cíli" budu za deset hodin. Jela jsem asi osm hodin, když už všude byla tma. Cestu přede mnou mi osvětloval pouze kužel vycházející z mé motorky. Přijela jsem na místo, když se všude na nebi nad obrovskou skálou nebo jek to nazvat začaly objevovat blesky. Pak najednou jsem uslyšela něco jako explozi, a najednou jsem stála vedle auta Kiřiné matky.

,,Paní Yukimurová?" zeptala jsem se, když jsem uviděla její vystrašený výraz. Neodpovídala. Jen tam tak stála dál a koukala do tmy. Stály jsme tam asi třičtvrtě hodiny a já si říkala, že Kiru nejspíš už nikdy v životě neuvidím, když začalo vycházet slunce. Pak najednou, z čista jasna jsem uslyšela další srdce. Podívala jsem se za směrem, kde jsem slyšela tlouct srdce a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Kira šla směrem k nám, a v ruce nesla nějakou černou masku. Vyšla jsem pomalu k paní Yukimurové. Kira stála téměř u nás, když zvedla ruku s maskou vzhůru.

,,Výhra. Zvládla jsem tu zkoušku." radovala se Kira a já vykročila jejím směrem, že ji obejmu, ale za jejími zády se objevily tři ženy v kůžích a s pomalovánými obličeji.
,,Někdo to zvládl. Ale ne ty. To liška." řekla jedna z těch tří.
,,O čem to mluvíš? Porazila jsem to. Vyhrála jsem!" nechápala Kira. Já si stoupla vedle ní a na znamení toho, že jsem tam s ní jsem jí chytla ruku.,,A teď mi ukažte, co mám dělat."
,,Ty ovládáš meč, ale liška ovládá tebe." řekla ta druhá z nich. Nechápavě jsem se podívala na Kiru a ta se podívala na svou mámu.
,,Co to má znamenat?" zeptala jsem se.
,,To znamená, že nad ní nemá kontrolu." řekla ta poslední.
,,Není naděje." řekla zase ta první.
,,Ne bez nás." řekla druhá. To už jsme obě s Kirou začaly couvat.
,,To znamená, že tady zůstaneš a staneš se jednou z nás." řekla zase ta uprostřed a vrazila svoje kopí do země. Ta začala prakat. Prasklina se táhla směrem k nám. Pak začaly mlátit do země všechny.

,,Kiro běž do auta. Ty taky Christino." přikázala nám, a my se rozběhly směrem k autu. Proletělo kolem nás jedno kopí a zapíchlo se do gumy od auta. Kira ho sebrala a já na ni kývla. Rozběhla jsem se zpátky k její matce a rozsvítila oči.
,,Zůstane tu s námi."
,,Jsem Kitsune. celých devět set let. Chcete ji?" křičela její máma na ty tři zběhlice.
,,HM!" řekly sborově.
,,Tak se musíte dostat přese mě." Už jsem vytáhla i drápy, když jsme uslyšely Stilesův jeep. Scott udělal dramatický výstup z auta a zavrčel na ně stejně jako já.
,,Nastupte!" zakřičel Stiles. Scott s Kirou se rozběhli k autu. Já a paní Yukimurová jsme tam stály dál. Jedna z nich hodila kopí a paní Yukimurová ho rozřízla svojí katanou podélně vejpůl. Pak se vydala k autu i ona.
,,Christin dělej!" zařval na mě Stiles.
,,Ne!" zavrčela jsem na ty tři.
,,Christino no tak!" zavolal na mně i Kiřina máma.
,,Stilesi jeď!" zařvala jsem, když jedna z těch tří vyhodila kopí, které jsem zachytila ve vzhuchu. Zlomila jsem ho vejpůl a pustila ho na zem. Kiřina máma mi hodila její katanu a obal od ní. Katanu jsem chytla, obal spustila na zem a pak už jsem slyšela jen Stilese jak odjíždí.
,,Nenechám vás mi zničit život!" zařvala jsem a vrhla se na ně. Měla jsem všechno. Katanu, svoje super smysly, tesáky, dokonce i drápy, ale i tak to bylo málo. Jeden hozený oštěp se mi po asi hodinovém boji zabodl do břicha.

,,Jak odvážné. Bojovat pro své přátele, i když jsou nebezpeční. Jaká loajálnost." řekla jedna z nich.
,,Nikdy neublíží dobrovolně. Nikdy nezabije." pokračovala druhá.
,,Předpoklady pro vůdce smečky." třetí nezůstala pozadu.
,,Pro alfu." řekly najednou, a pak zmizely. I kopí v mém břiše se rozplynulo jako prach. Zůstala tam po něm jenom velká díra, kterou jsem obvázala kusem hadru. Vložila jsem katanu do obalu a dala si ji na záda. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. Já. Mám být alfa. Co to je?

,,Hej! Co to má znamenat?!" zařvala jsem. Nic.
,,Heeej!" řvala jsem. Zase nic. Rozzářila jsem oči a zařvala vlkodlačím řevem. Vše zrudlo. Několikrát jsem zamrkala, a všechna rudá zmizela. Nasadila jsem si helmu a vyjela pryč. Za pár hodin jsem dojela Stilese a Scotta. Když asi po šestihodinové jízně zastavili, byla jsem vděčná všem bohům.

,,Christin!" vykřikla Kira, když vystoupila z auta. Vrhly jsme se jedna druhé kolem krku. Zbytek cesty jsem jela v autě a prospala jsem ji. Scott jel na mé motorce. Stálo ho to spoustu přemlouvání, ale nakonec jsem svolila. Motorka by se do kufru nevlezla a já byla moc unavená na to, abych jela celou cestu na motorce. Stiles se Scottem mě nechali u mě doma a já se sotva umyla. Když jsem si lehla do postele, okamžitě jsem usnula. V noci se mi zdálo pořád jedno a to samé. 

Zdálo se mi, že všude pode mnou byly mrtvá těla. Nerozeznala jsem je. Jejich obličeje byly rozdrápané a proti mně stála velká černá nehmotná věc, se zářivýma očima. Vedle mě stál Parrish se svým ohořelým tělem. Pak jsem viděla svůj odraz. Moje oči byly rudé. Jasně rudé. Polekaně jsem se koukla na své ruce, ale ty byly čisté stejně jako můj obličej i oblečení.

S trhnutím jsem se probudila. Nemohla jsem si však sednout, neboť přes mé tělo byla přehozena něčí ruka. Podívala jsem se na svého ochránce, a musela se usmát.