...,,Viki?" zeptal se mě někdo, ale jeho hlas mě začal hřát u srdce. Pomalu jsem se zvedla ze země a rozhodla jsem se, že výjdu ze stínu, který mě pohlcoval a možná, že to bylo i dobře, protože si představte: 4 roky jsem nejedla, nepila, nečesala, nemyla se a podobné věci, ale kvůli jonesově prokletí jsem ani nemohla zemřít, protože...Počkat, tři životy jsem vám už vysvětlovala, takže víte proč, no ale zpět k příběhu.
Vyšla jsem tedy ze stínu a měla na sobě takový ten úsměv, když se někdo zblázní. ,,Viki! Jsi to ty! Konečně jsem tě našel! " říkal mi dotyčný, ale já jako bych ho viděla poprvé, ale přitom jsem ho moc dobře znala, jen jsem si to v tom, jak jsem se zbláznila, neuvědomovala. On měl na čele uváaný červený šátek, v černohnědých vlasech měl zapletené různé ozdoby a dokonce měl i několik dredů. No a měl také knírek a bradku, kterou měl zapletenou do dvou copánků. Když bych nebyla blázen, tak bych hned poznala, že je to Jack. Ano, po 13 letech jsem ho opět uviděla.
,,Viki, to jsem já , Jack, Jack Sparrow," říkal mi zoufale. ,,Viki, co se ti stalo?" protože až teď si všiml, jak žalostně vypadám. Já jsem se k němu přiblížila a ušklíbla se ještě víc nešťastně ,,Jack Sparrow je mrtvý, ty nejsi Jack Sparrow! " málem jsem vykřikla a začala se smát, ale tím zoufalým a smutným smíchem, teda jestli něco takového exustuje. Jack na mě zaraženě hleděl. Pak ale řekl:,,Ne, já jsem Jack Sparrow a můžu ti to dokázat a..." ,,Přestaň mít tyhle jedovatý řeči. Jediné, co chci je vrátit Jacka," přerušila jsem ho a doběhla jsem k mřížím, kde stál a chytla ho za límec. Pak jsem ho ale pustila a po 4 letech vzpomínání na Jacka jsem se rozbrečela. Pomalu jsem sjela na zem a sedla si. Zoufale jsem se opřela o mříže a brečela jsem. Jack si ke mně přisedl z druhé strany mříží.
,,Jacku, Jacku, vrať se mi," začala jsem s brekem šeptat. ,,Ale já se ti vrátil a jsem tady s tebou. Vidíš , tenhle prsten si mně sama dala a přála sis, abych přestal chlastat rum. Vzpomínáš si na pašeráky Thomase a Jerryho? Ty nás dovezli z ostrova do Doku," a během toho, co mluvil, protáhl ruku zkrz mříže a ukázal mi prsten. Prsten po mé mamince. Prsten, který jsem mu na tom ostrůvku navlékla na ruku. No a teď, jakoby se stal zázrak a já jsem si na všechno mnohem jasněji začala vzpomínat. Měla jsem pocit, jako bych se stávala opět normální, ale to byla pravda. Ano, stal se zázrak a já jsem se, díky Jackovi, stávala opět normální. Jakmile mi všechno došlo, tak jsem se nejdřív podívala na prsten a pak jsem se otočila na Jacka. ,,Jacku, ty žiješ!" zašeptala jsem radostně a upřímně jsem se na něj usmála a pohladila ho po tváři. Jack strnul, ale pak si uvědomil, co se právě stalo.,,Díky. Díky Jacku. Ty jsi mě zachránil," a on mně oplatil nejen úsměv, ale i pohlazení po tváři. Pak se ke mně začal naklánět a já k němu. Políbili jsme se. Ano, konečně. Po 13 letech čekání na něj, jsem se konečně dočkala...
Po radostném procesu jsem se na něj unaveně podívala a začala jsem usínat. On mě přes mříže hladil po vlasech a já, já jsem byla poprvé za 13 let opravdu šťastná.
