Šli jsme tedy zpět do pevnosti. Jack se od nás odpojil hned po vstupu do budovy. Hector mě zavedl do mé komnaty a pak odešel.
Já jsem však měla od rána zvláštní pocit, že se něco moc zlého stane. Svlékla jsem si své šaty a vzala tmavě modré s perlami. Vlasy jsem si jen trochu upravila. Pokládala jsem hřeben a už už jsem si chtěla vzít svůj tmavě modrý závoj, ale najednou jsem ukřičela křik. A ten křik patřil...šel...prostě jsem se za tím rozběhla. Všechny, co jsem potkala jsem oběhla a dopadlo to tak, že jsem i přeskočila pár zábradlí. O to poslední jsem zakopla a spadla na Hectora, který se také běžel podívat , co se děje.
,,Co to děláš?" odpověděl nervózně Hector. Vážně se mi zdálo, jako by mě už neměl rád. ,, Slyšela jsem křik, tak jsem se rozběhla kouknout, co se děje," odpověděla jsem mu. Měla jsem na krajíčku slzy. Naštěstí jsem je stačila udržet.
Z místnosti vedle nás vyšel pan Kýbl. To už mi Hector pomáhal na nohy, ale když nás Kýbl viděl, začal se smát.,,Lepši jste si , Viktorie, vybrat nemohla. Teď mě prosím omluvte, musím odvést tohoto piráta do vězení a...",,Od kdy je to pirát?!" přerušil ho Hector a opravdu zla se na něj podíval a mě si mezi tím přitiskl k sobě.
Na toho muže, co stál vedle Kýbl, jsem se málem nepodívala, ale jakmile jsem se mu podívala do jeho tmavých, zaslzelých očí, poznala jsem, kdo to je.
Z toho, jehož oči mě pořád pronásledovaly, udělal Kýbl piráta. Já jsem guvernéra varovala a on mi nevěřil. Bucket se vůbec nezměnil. Je to pořád stejný hajzl, jako byl. V tu chvíli k nám přišel guvernér Swann.,,Co se stalo?" zeptal se vyděšeně. ,, Přistihl jsem tohoto piráta, jak chce ukrást loď." řekl ten, který se jmenoval jako přenašeč výkalů. ,,To není pravda!" vykřikl Jack. ,,Tak dost. Jste pirát, jste. Máte znamení, máte. Jestli nechcete zkončit na šibenici, okamžitě odejdete a víc se sem nebudete vracet," rozhodl guvernér Swann a odešel.
Když odešel i Jack a zbyli jsme tam jenom já, Kýbl a Hector, zasyčela jsem na Kýbla:,, Ty ses vážně nezměnil. Jsi pořád stejny hajzl , jako jsi byl. Obvinit nevinného člověka, že se nestydíš." Potom jsem si ještě nemohla ušetřit mu jednu, pořádnou facku vlepit...
,,Hectore, pojedeme se prosím projet?" zeptala jsem se Hectora. Ten s úsměvem přikývl a dal mi pusu na čelo. Avšak moje zlé tušení, můj špatný pocit, pocit, že se něco stane a změní navždy můj život, tak ten rostl ještě víc, než to, že jsem pořád viděla ty jeho tmavé oči před sebou...
Byl temný karibský večer. Vyjeli jsme z pevnosti v pomalém cvalu. Já jsem se ani neobtěžovala Elána sedlat, ale bylo vidět, že i on má zlé tušení. Jeli jsme na pobřeží, ale Elánovi se to moc nelíbilo. Za celou cestu se mi pětkrát postavil na zadní, ale nějako jsme to překonali.
Na pobřeží jsme slezli z koní. Začal foukat vítr. Koně byli ve střehu. Elán po chvilce začal ,,kňučet" a couvat.,,Copak je?" zeptala jsem se. Elán se ale otočil na zadních a utekl. Podívala jsem se tázavě na Hectora, když v tom se otevřelo moře a vyplula loď. Vypadala nepojízdně, ale plula. Najednou mě chytli dva námořníci. Oni to byli sice námořníci, ale nevypadali tak. Jeden vypadal jako žralok kladivoun a druhý vypadal jako mořský korál.
,,Hectoré !" Křičela jsem. Hector však, místo toho, aby něco udělal, otočil svého koně a odjel tryskem pryč. Jediné, co si pak z toho pamatuju je to, že mě někdo praštil něčím do hlavy...
Co mezi tím udělal Hector
Hector dojel až k pevnosti. Tam se pokoučeli chytit Elána. Jeden z mužů se zeptal:,, Kde máte Viktorii?" ,,Byla unesena. Já jsem ji neubránil. Myslím si, že už je mrtvá..."
