Strážný anděl pro démona

27

Seděl jsem před branou do podsvětí a přemýšlel. Jak moc mě teď asi Hiro nenávidí? Bude mě někdy vůbec chtít vidět, po tom, co jsem udělal? Ha, to určitě. A to už na tom náš vztah byl tak dobře. Já jsem takový idiot. Jenže hrozí mu nebezpečí a já to nemohl jen tak nechat být, to bych nebyl já. 

Brána se se  zavrzáním otevřela a z ní vyšel jeden z mých bratrů; Ena. Jako vždy si mě změřil od hlavy až k patě, a pak se ušklíbl. ,,Proč tady sedíš jak hřib?" popíchl mě s úsměvem a já obrátil oči v sloup a zvedl se. ,,Ty víš moc dobře, proč tady jsem," zavrčel jsem a došel k němu blíž. Byl vyšší než já, takže bylo celkem těžké znít hrozivě. Byl jsem nejstarší z bratrů a stejně jsem se tak necítil. Proč se sem vůbec ještě vracím.

,,No jo," prohlásil otráveně a pokynul mi směrem k bráně. ,,Otec na tebe stejně už čeká." S těmito slovy mě obešel a jak se objevil, tak zmizel. Já jsem si hluboce povzdechl a vešel do podsvětí. Byl jsem tu, abych se přimluvil sám za sebe a to, co jsem prozradil. Jelikož už jsem se s Hirem rozhádal asi navěky, tak po něm nebudou útočit, to si tedy vyprošuji! 

Démoni, kteří pracovali kousek od brány se mi poklonili a já je úspěšně ignoroval. Nesnáším tohle místo, po tomhle doufám, že se sem už nikdy nebudu muset vracet. Vydal jsem se rovnou do otcovy komnaty. Bylo to tam stejné jako vždy; odporné. Ne, jiná slova opravdu nepotřebujete. Můj otec seděl za svým až příliš honosným stolem a netrpělivě ťukal dlouhými nehty do stolu. 

Když mě zaregistroval, zvedl hlavu a povzdechl si. ,,Dědeček tě neučil pozdravit, když vejdeš do místnosti?" zamračil se a já si naštvaně povzdechl, zamumlal něco jako pozdrav a došel jsem přímo k němu. Hodlal jsem jít přímo k věci. ,,Tak k věci," třískl jsem dlaní do stolu. ,,Ti démoni, co létají nad domem té holky, co to má jako být?!" Otec zvedl ruku, aby mě uzemnil a já si založil ruce na hrudi. 

,,Ti démoni," zopakoval po mně. ,,Ti hlídají, aby ses tam nemohl objevit a usmířit se s tím tvým andělíčkem." Měl jsem chuť vraždit. On po nich pošle nějaké bodyguardy, nebo co to je a ještě bude o mém Hirovi mluvit takhle. Nemohl jsem se s ním teď však hádat, potřebuji, aby je odvolal a ne sehnat jedny i pro mě. 

,,Nebudu tam chodit," oznámil jsem otci chladně a on pozvedl jedno obočí. Nevypadal, že by mi to sežral. Však jsem to nežral ani já sobě, věděl jsem, že se tam budu objevovat. To jsem samozřejmě nemohl nechat znát. ,,Otče prosím tě, já tam opravdu nehodlám chodit," řekl jsem mu co nejvíc upřímně. Možná jsem nikdy nebyl dobrý démon, milenec ani syn, ale rozhodně jsem byl ten nejlepší ve smlouvání. 

O dobrou půlhodinu později už jsem vítězoslavně vycházel ze dveří za líbezného zvuku otcova telefonátu. Tolik jsem se svého vítězství nedokázal nabažit, že jsem všechny démony, kteří se mi sklonili nadšeně pozdravil, čímž jsem si vysloužil všechny jejich pohledy. Nijak mě to nerozhodilo a vydal jsem se rovnou k východu. Oznámil jsem bráně heslo a rychle vyšel ven z podsvětí. ,,Sbohem navždy," zašeptal jsem šťastně. Kéž by. 

Pozdě k večeru jsem jen tak seděl na střeše domu Yuri a díval se na oblohu. Hiro mě chtěl vzít do nebe. Jak to tam teď asi vypadá? Je to tam stejné, jako když jsem byl malý? I když, jak znám anděly, teď to tam musí být ještě víc bizarní, než předtím. Seskočil jsem co nejtišeji ze střechy a sletěl k oknu do pokoje, kde spal Hiro. Ten byl prázdný, a tak jsem sletěl až dolů k obýváku. 

Zrovna tam s dvěma dětmi hrál nějakou stolní hru a smál se při tom. To mu opravdu vůbec nechybím? Sedl jsem si a přitáhl si nohy k bradě, že tu na chvíli zůstanu. Ovšem tenhle den byl pro mě příliš dlouhý, a tak jsem po chvilce rychle usnul. 

Tmavovlasý anděl vzhlédl od stolní hry a podíval se směrem k oknu, kde spal světlovlasý démon. Usmál se a šel ho otevřít. ,,Já věděl, že přijdeš," zašeptal se šťastným úsměvem ve tváři. Pohladil druhého chlapce po vlasech, a pak se zatvářil smutně. Přemýšlel, proč raději nepřijde doopravdy místo toho jeho věčného sledování a vysedávání na střeše. Cožpak neví, že už o něm dávno ví? Anděl si povzdechl. Jak dlouho už to bude, co jsou od sebe? Dva týdny? Přijde mu to jako věčnost. 

Poté políbil démona na čelo a co nejtišeji zavřel okno. Raději bude dál předstírat, že démona nevidí a doufat, že nakonec přijde. Podíval se vzhůru k obloze. Ale moc času už mu tedy nezbývá.