Strážný anděl pro démona

23

Tatsu včera tu věc s otcem vyřešil jen tak, že se budeme muset chvíli schovávat, s čímž jsem opravdu nesouhlasil. To přece nemůže být to řešení, nebo snad ano? A jak silný vůbec může být vládce podsvětí? To byla velmi hloupá otázka. Právě teď sedíme na pohovce, kolem jsou zabedněná okna a dveře a já se cítím tak stísněně, jak jsem se nikdy necítil. Tatsu má ztišené videohry na nejmenší hlasitost a já si musím do knížky svítit baterkou. Tohle je opravdu stupidní. 

,,Tatsu, ty víš, že tohle není řešení," řekl jsem mu podrážděně a on na chvíli přestal a podíval se na mě. ,,Já tě ochráním!" prohlásil sebevědomě a já si nebyl jistý, jestli mluví ke mně, nebo ke hře, jelikož se k ní znovu otočil. Svraštil jsem obočí a položil knížku i s baterkou na stůl. Vydal jsem se k oknu a silně zatáhl za dřevo. Tatsu vyplašeně vyjekl a já se zasmál. Venku nebylo nic, jak se dalo očekávat. 

,,Vidíš, nic nám nehrozí!" rozhodil jsem rukama a odendal další prkno ode dveří. ,,Hiro, ne!" V očích démona se objevil čirý strach. Okamžitě byl u mě a strhl mě k zemi. Šokovaně jsem sledoval, jak těsně kolem nás proletělo něco temného, zatímco my jsme bolestivě dopadli na podlahu. Chtěl jsem vykřiknout, ale Tatsu mi přiložil dlaň na pusu. ,,Znovu nás prozradíš," šeptl a když to vypadalo, že se vše trochu zklidnilo, uvolnil ruku. Stále mě pevně objímal, jako kdybych mu snad měl utéct. 

Odtáhl se ode mě a zatvářil se naštvaně. ,,Ta zatracená barikáda tam kvůli něčemu byla, nemyslíš?!" zvýšil hlas, ale tvářil se až moc smutně. Začal jsem se cítit opravdu provinile. ,,Omlouvám se," uhnul jsem pohledem a zrudl studem. ,,Mohl si být mrtvý, tohle zaručeně zabíjí anděly," řekl už jemněji a ještě víc smutně, než předtím. Posadil jsem se a objal ho kolem krku. ,,Mrzí mě to," popotáhl jsem a cítil, že mi objetí jemně opětuje. 

Když jsme tam tak chvíli seděli, ozval se s něčím, co mě překvapilo. ,,Hiro, pojď ven. Chci ti něco ukázat," řekl tiše a odtáhl se ode mě. Když jsem chtěl něco namítnout, ukázal k zadnímu vchodu a já pomalu přikývl. Zvedli jsme se z podlahy a opravdu tiše se vydali k východu. Venku mi Tatsu pokynul, abych ho následoval. 

Chvíli jsme někam šli a mě už začínaly pomalu bolet nohy, byl jsem zvyklý spíš létat. ,,Už tam budeme?" zívl jsem. Tatsu mlčel, jen odhrnul větve před sebou a já překvapeně zůstal koukat na rozsáhlé jezero, které bylo snad čistší než ty, které máme v nebi. ,,Nádhera," vydechl jsem s očima upřenýma na čirou vodní hladinu. Tatsu se usmál a pobídl mě, abych přišel blíž. ,,Chceš se naučit létat výš?" zeptal se mě naprosto vážně. Podíval jsem se na něho s nadějí v očích a přikývl. 

,,Tak to pojď zkusit nad vodou a věř mi," dodal a já přikývl a odhodlaně pohlédl na jezero před sebou. ,,Co když spadnu?" otočil jsem se zpět na Tatsua, který si sundával tričko. ,,Tak tě chytím," odpověděl a ledabyle hodil triko na zem. Povzdechl jsem si, ale samozřejmě jsem mu věřil. Kdyby ne, co bych tady teď dělal, že? Opatrně a pomalu jsem se odrazil od země. Nejdřív jsem zůstal v bezpečí tří metrů, ale jakmile jsem se dostal nad jezero, pokusil jsem se vyletět výš. 

Já to dokázal, jsem vysoko! Šťastně jsem se usmál a obklopený pozitivitou se snažil vyletět výš a výš. ,,Hiro, nepřeháněj to!" zavolal za mnou Tatsu, kterého jsem však moc neposlechl. Teď už to snad dokážu, když jsem tak vysoko. Zkusím vyletět nad mraky. Jenže jakmile jsem byl už jen kousíček od jednoho, rozklepala se mi kolena. Takhle vysoko jsem ještě nikdy nebyl. V mžiku jsem ztratil rovnováhu a už se řítil k zemi. 

Ochranářsky jsem si obtočil křídla kolem těla, ale moc mi to nepomohlo. Stejně mě ten dopad do vody šokoval. Na to, že bylo léto, tak byla nesmírně ledová. A taky neumím plavat. Cítil jsem, jak mě síla vody stahuje dolů za nohy. Kde je Tatsu? Nezachrání mě, že ne? Proč by to vlastně dělal, jen mu přidělávám potíže. Začínal jsem se dusit a pomalu se poddával tlaku vody. 

Náhle mě někdo pevně chytil za ruku. Když mě dotyčný vytáhl nad hladinu, byl jsem ještě napůl v bezvědomí. ,,Hiro, Hiro, slyšíš mě?!" Tatsu se mnou třásl a tím mě velmi dobře vzbudil. Zeširoka jsem otevřel oči a rozkašlal se. Poplácal mě po zádech a poté mě pevně objal. ,,To nic, už jsi v bezpečí," šeptal láskyplně a já se přitom rozplakal. ,,Nikdy nic nedokážu! Proč?!" rozkřikl jsem se a odtáhl se od něj. Tatsu na mě smutně hleděl a nic neodpovídal. 

,,Proč nic neříkáš?! Jsem tak moc neschopný, jak tě potom mám ochránit?!" Věděl jsem, že si na něj nesmyslně vylévám zlost, ale nemohl jsem se udržet. Tatsu se na mě díval neurčitým pohledem. Poté vzal mé tváře do svých dlaní a jemně si mě přitáhl k sobě. Přitiskl své rty na ty mé a  se mnou se zatočil celý svět. Začal jsem mu polibky jemně oplácet a objal ho kolem krku. 

Proč mám pocit, že se líbáme ze všech na světě nejlépe? I když mi bylo něco divné. Jeho rty mi nebyly cizí. Vlastně jsem jejich chuť znal nějak moc dobře, což bylo na tom to nejdivnější. Ale my jsme se teď políbili poprvé. Že by se mi to jen zdálo? 

Když jsme se od sebe odtáhli, Tatsu mi jemně přejel prstem po tváři a usmál se. ,,Miluju tě," šeptl a já se rozesmál a znovu mu skočil kolem krku. ,,Já tebe taky!" prohlásil jsem a pak mě napadlo, že by mohl něco vědět o mých předešlých myšlenkách. ,,Poslyš, ty už si mě někdy ve spánku políbil? Tvoje rty mi chutnají povědomě." Nic na to neřekl, jen si mě k sobě přimkl blíž a položil mi hlavu na rameno. ,,To je dobře," řekl po chvíli tiše a já měl pocit, že to znělo trochu naštvaně. Ale proč?