Strážný anděl pro démona

17

Probudil jsem se jako první do zjištění, že se držím s Tatsuem za ruku. Ten ležel kousek ode mě s lehkými kruhy pod očima, což mě docela udivilo, vzhledem k faktu, že je půl dvanácté. Opatrně jsem se pustil jeho ruky a trhl sebou, když se z jeho strany ozval tichý zvuk. Otočil jsem k němu hlavu a zděšeně zaregistroval slzy, které se mu spouštěly z očí.

Přisedl jsem si k němu blíž a jemně s ním zatřásl. ,,Tatsu, Tatsu, vzbuď se," pokoušel jsem se ho vzbudit. Otevřel oči a já mohl vidět, jak je má zarudlé. Neměl jsem tušení, co dělat. Když mě spatřil, rozvzlykal se ještě víc. Můj svěřenec, který se obvykle pořád samolibě usmívá, se přede mnou nervově zhroutil, a já s tím nemůžu dělat vůbec nic. Co je to se mnou?

Nejistě jsem si lehl vedle něho a rychle si ho stáhl do objetí. ,,Co se děje?" zašeptal jsem, jako kdybych snad mluvil na děťátko, které se za chvíli rozpláče. Přitiskl se ke mně blíž, jako kdyby se bál, abych mu neutekl. ,,Jsem hrozný svěřenec, já to vím," plakal mi do trička a já se držel, abych se taky nerozbrečel. ,,Musíš mě nenávidět, na tvém místě bych k sobě cítil to samé," pokračoval a to už mě naštvalo. 

Vzal jsem jeho obličej do svých dlaní a tím ho donutil mi pohlédnout do očí. ,,Co to povídáš, proč si něco takového vůbec myslíš?" zatřásl jsem s ním nabroušeně a zavrtěl hlavou. ,,Nikoho lepšího jsem si ani nemohl přát, ty blbečku. Sice je tu to, že jsi démon, ale na tom teď nesejde!" oznámil jsem mu sebevědomě. Trošku se uchechtl, což mě trochu zvedlo náladu. 

Pustil jsem jeho tváře a nechal ho si na mě znovu položit hlavu. Pořád se ještě úplně neuklidnil, tak mě napadlo, že bych mohl zkusit, jak mě uklidňoval můj brácha, když jsem byl malý. Sklonil jsem se k němu a lehce ho políbil do vlasů. Vypadal, že ho to překvapilo, ale i uklidnilo, takže jsem docílil toho, co jsem potřeboval. 

Přestal brečet úplně a jen kolem mě obtočil ruce a pak obrátil naši polohu, takže jsem byl nad ním. Už jsem se plně vzpamatoval a začal rudnout. ,,Dobře, dobře, stačí. Už si v klidu!" sykl jsem a rychle slezl z postele.

,,Nechoď," Tatsu mě zatahal za tričko a upřel na mě své smutné rudé oči. Povzdechl jsem si a založil si ruce na hrudi. ,,A řekneš mi, co se ti zdálo?" zeptal jsem se ho smrtelně vážně a on nejistě sklopil pohled k zemi. ,,Já nesmím," odvětil smutně a znovu se na mě zahleděl. 

,,A proč ne?" zaúpěl jsem. ,,Aspoň to mi řekni!" Nebavilo mě, že přede mnou skrýval taková tajemství. Já žádná neměl, možná to, že jsem měl bráchu, ale to by ho stejně nezajímalo. ,,Protože by nás oba zabili!" vybouchl Tatsu a oči mu nebezpečně plály. Už zase byl jako normálně, až na tu větu, co ze sebe právě dostal.

,,Koho nás?" nechápal jsem a Tatsu obrátil oči v sloup. ,,No mě i tebe, blbečku," řekl naprosto vážně. ,,Moment, moment," zvedl jsem ruce před sebe. ,,Jak s tím já souvisím?" Vůbec jsem nevěděl, kam tím míří. Proč by mě měli zabít? Co jim do mě je? ,,To je právě to!" Tatsu si zakryl obličej dlaněmi. ,,Sakra, už jsem řekl příliš!" řekl zoufale, rychle se zvedl, překročil mě a vylezl z postele.

Okamžitě jsem se vydal za ním a následoval ho až do obýváku. ,,Asi už nehodláš pokračovat, viď?" zeptal jsem se ho zklamaně a on hned přikývl. ,,Možná tak až začnu uvažovat o tvé vraždě," popíchl mě, ale okamžitě zmlkl a zase mu ztmavl pohled. Nevěděl jsem, na co si to vzpomněl, ale to, že na to určitě přijdu mi bylo jasné. Hlavně protože teď už vím, že to souvisí se mnou.