Strážný anděl pro démona

2

 „O čem to mluvíš?" svraštil jsem obočí. „Jsem démon," pokrčil rameny. „Takže si mi naprosto k ničemu, andělíčku," uchechtl se. Ne, ne, ne. To musí být chyba ve spisech, třeba mám někoho jiného. „Tak se měj, asi jsem narazil na toho špatného," řekl jsem kvapně a snažil se doběhnout k oknu, ale on mě vzal za límec a stáhl mě zpátky. „Počkej, andílku-" „Jsem Hiromitsu!" ohradil jsem se naštvaně. „Dobře, tak Hiromitsu," povzdechl si Tatsuo otráveně a sebral mi z rukou ten papír. „Hej, vrať mi to," vyjekl jsem a začal po něm šátrat a nakonec jsem i chtěl vyletět, ale on kolem sebe udělal bariéru a já se poraženě sesul k zemi a vyčerpaně oddechoval. Proč jsem se nenaučil odrazit démonní síly?!  „Promiň, to byl zvyk," omluvil se hned a pomohl mi na nohy. Naštvaně jsem zavrčel a znovu se mu snažil vytrhnout ty papíry. „Máš smůlu, jsem to já," ušklíbl se Tatsuo a vrátil mi je zpátky. „Ale, jak to?!" vyjekl jsem a chytil se za hlavu. Jak mi mohli dát na starosti démona?! Proč?! Tatsuo se začal nahlas smát a já ho probodl vražedným pohledem, sklíčeně se sesunul na zem a složil si hlavu do kolen.

„Chci jít zpátky domů," zakňučel jsem. Tatsuo se jen znovu zasmál a nevšímavě si začal prohlížet něco na mobilu. „Blbá nevěsta, blbá zem, blbej otec," zašeptal jsem a z očí se mi začaly řinout slzy. Já už tady nechci být, chci prostě jen jít domů a celé dny si číst, nebo se procházet. Tiše jsem zavzlykal a náhle jsem ucítil ruku na svém rameni. „Ty pláčeš?" zeptal se mě Tatsuo jemně a povzbudivě mi stiskl rameno. „Neplač, to bude dobrý," řekl tiše a já ze sebe setřásl jeho ruku a znovu vzlykl. „Nech mě být," zajíkl jsem se a Tatsuo si povzdechl. „Můžeš tady zůstat, jestli chceš a hledat si tu svou nevěstu, nebo cos to říkal," řekl tiše a zvedl se. Malinko jsem pozvedl hlavu a uplakanýma očima se na něj podíval. „Vážně?" popotáhl jsem a on lehce přikývl a usmál se. Srdce mi začalo divoce bít. Nevšímal jsem si toho, postavil jsem se na nohy a utřel si oči od pláče. „Děkuju," usmál jsem se a rychle ho objal. Pokrčil rameny a vyšel z pokoje, se mnou za zády.  

Zastavili jsme se u velké brány z černého kovu. Chtěl jsem jít s ním, jenže on mě rozhodně zarazil. „Ani nápad, ještě by se ti tam něco stalo a já bych za to byl zodpovědný!" řekl neoblomně a bránu za sebou rychle zabouchl a zamkl.

Uraženě jsem stál opřený o zeď před branou. Proč tam nemůžu jít? To tam démoni ukrývají něco hodně tajného, co nemám právo vidět? Najednou jsem zaslechl kroky, kroky malých nožiček. Ostražitě jsem se podíval za sebe i do tmy přede mnou a tam u brány jsem něco uviděl. Dvě malé děti, zřejmě démoni, které si mě zvědavě prohlížely. To může být moje cesta dovnitř! Odkašlal jsem si a podíval se na ně se širokým úsměvem. „Mohly byste mě prosím pustit dovnitř, děcka?" zeptal jsem se jich. „Ty neznáš heslo?" otázala se ta holčička a zvědavě naklonila hlavu. „No, um...jsem tu nový," řekl jsem s nervózním úsměvem a chlapec vedle holčičky, tak o dva roky starší se na mě usmál a pokýval hlavou. „Tak pojďte dál pane," řekl a pokorně mi otevřel bránu. „Děkuju," usmál jsem se na něj, pokynul jsem jim na rozloučenou a ony odešly branou ven.

Když jsem si byl jistý, že už jsou pryč, opatrně jsem se začal plížit kolem stěn. Víte, chodit v tomhle světě, když jste anděl a máte křídla není vůbec žádná legrace, protože na ně neplatí moje neviditelné kouzlo. Proč jsem sem já idiot vůbec šel? Teď budu muset počkat, až se vrátí Tatsuo, aby mi otevřel bránu. „Hněte sebou!" Zaslechl jsem rozzuřený hlas za rohem a tak jsem se urychleně schoval za veliký škopek za mnou. Kolem mě prošel nějaký démon, který měl u sebe asi tři lidské otroky, kteří tahali těžké kufry.

Jsou všichni démoni stejní, jako tenhle? Doufám, že ne a taky jsem u Tatsua neviděl žádné otroky. Tedy vlastně v lidském světě by to byla blbost. Možná bych se měl po něm podívat a zjistit to. Vyšel jsem ze své skrýše a zase se tiše plížil až k velkému oblouku, který vedl do centra všeho dění. Ty výkřiky mi trhají uši. Copak jsme v pekle? Věřte mi, já se snažil být co nejvíc nenápadný, jenže po zemi byly zrovna proti mé smůle vysypané nějaké kuličky a tak jsem po nich sklouzl a vrazil přímo do nějakého velkého svalnatého démona.

„Hej, dávej-" Když uviděl má čistě bílá křídla, zarazil se. Přitiskl jsem si prst ke rtům a doufal, že bude milý, ale to jsem ho tedy dost podcenil. „Anděl! Je tady anděl!" řval tak nahlas, aby ho všichni mohli slyšet. V tu ránu na mě koukali všichni, co tam byli. A teď jsem odsouzený k smrti. Tohle byl fakt hrozný nápad. V tu chvíli jsem ale uviděl Tatsua, který právě sestupoval po schodech s rukama v kapsách a se znuděným výrazem ve tváři. No, to mě ještě nevidí. Seběhli se ke mně nějací démoni, kteří mě popadli za lokte a snažili se mě někam odvést. Zlomyslně jsem se ušklíbl a začal pořádně nahlas křičet.

Tatsuo si mě konečně všiml a zarazil se. Po chvíli mlčení se rozzuřeně podíval nejdřív na mě a potom na ty démony a rychlostí blesku se ke mně rozběhl. „Pusťte ho! Přikazuji vám to!" zakřičel na ně a oni se na něho udiveně podívali. „A-Ale, pane-" „Říkám vám, pusťte ho!" přerušil ho a oni mě konečně pustili a já si začal mnout bolavé ruce. „Páni, jak si to-" Nic neřekl, jen mě vzal za zápěstí a naštvaně mě vlekl pryč. Celou dobu se na nás upíraly zvědavé pohledy všech kolem.

„Tatsu?" Neodpověděl, dokud jsme nebyli venku. Když jsme byli zase na čerstvém vzduchu, pustil mě a já se konečně mohl pořádně nadechnout. Tatsu se teď tyčil nade mnou a já si před ním připadal jako mravenec. Byl aspoň o dvě hlavy vyšší. „Co mi k tomu řekneš?" Podíval se na mě pronikavým pohledem a já se zadíval do země a trochu zrudl. „Byl jsem zvědavý..." zamumlal jsem a on se na mě naštvaně zamračil. „Mohli tě zabít!" zakřičel a lidi na ulici se na nás tázavě otočili, ale to mu bylo zřejmě úplně jedno. „Kdybych tam nebyl, mohl bys být už mrtvý!" znovu zakřičel a já před sebe na ochranu natáhl ruce. „Tak promiň. A už se ztiš, nebo nás ještě zavřou do blázince," opáčil jsem šeptem a on se na mě znovu zamračeně podíval, ale už přestal křičet a otočil se k odchodu.

Stydím se za sebe. Upřímně, ne za to, že jsem ho neposlechl, ale za to, že musel chránit on mě a ne já jeho. V jeho bytě Tatsu lhostejně prošel kolem mě a otevřel lednici, odkud vytáhl něco neidentifikovaného. Když mě zpozoroval, ušklíbl se. „Co? Chceš taky?" zlomyslně se usmál a já od něho raději odstoupil. „Ani ne, díky," odpověděl jsem nervózně a z kapsy jsem vytáhl nějakou tyčinku, kterou jsem měl schovanou na cestu.

Celý večer jsme strávili mlčky a Tatsu na mě promluvil, až když potřeboval někoho druhého na nějakou Xbox hru. Nikdy jsem tu divnou věc nehrál a tak nade mnou lehce vyhrával.

Po několikáté už to s povzdechem vypnul a vysmál se mi. „Umíš ty vůbec něco?" zeptal se mě škádlivě. „Umím, děkuju pěkně," odsekl jsem. Už bylo něco po jedenácté a mně se chtělo spát, takže jsem se Tatsua zeptal, jestli má nějakou matraci. Zavrtěl hlavou a tak jsem se smířil s tím, že dnes nejspíš noc strávím na zemi. Zítra si koupím vlastní matraci. Lehl jsem si na zem a obtočil kolem sebe svá křídla. Tatsu si lehl na svou postel nade mě a po chvíli si povzdechl a vytáhl mě za ním nahoru. Tak tohle je hodně ponižující. „Promiň, že ti dělám potíže," zamumlal jsem a obrátil se k němu zády. „Přeci nemůžu nechat svého „hosta" spát na zemi, no ne?" zasmál se Tatsu, když zdůraznil slovo host a přehodil přese mě peřinu. „To nemusíš," řekl jsem vzdorovitě a pokusil se odkrýt, ale on tam tu peřinu násilně držel. „Ale musím." Raději jsem už nic nenamítl a odsunul se co nejdál, téměř jsem potom spadl. Zítra fakt musím někde koupit tu matraci. Taky nesmím zapomenout na vlastní peřinu...