Strážný anděl pro démona

18

Byl konec června a ve škole začaly velké zkoušky, o kterých mi Tatsu samozřejmě říkal, ale kašlal jsem na ně. Připadalo mi to zbytečné, protože zaprvé, jako anděl už mám školu dávno za sebou, a za druhé, sem chodím jen na zabití času, který bych trávil doma. 

Ovšem dnes jsem do školy nemohl, tedy podle Tatsua. Ráno mi bylo nějak divně a ten tvrdohlavý démon mně ani neřekl, co mi je. Sáhl mi na čelo, strčil do pusy nějakou divnou bílou tužku a přikázal mi, ať si jdu lehnout. Tak se teď válím v posteli a znuděně zírám do stropu. ,,Zabijte mě už," zaúpěl jsem, když jsem se pokusil dojít na záchod a sesypal se na zem jako hadrová panenka. 

Měl jsem však něco jako štěstí, jelikož ani ne za deset minut se vrátil Tatsu ze školy, a to nemohlo být víc, než jedenáct. Byl jsem ale upřímně rád, že ho vidím, cítil jsem se totiž na umření. Vešel dovnitř a začal se hrozně smát, což moji radost zase utlumilo. Dobře, možná bych se taky smál při pohledu na  anděla, rozpláclého na zemi. Mám pocit, že vypadám jako mastný flek. ,,Co tu děláš tak brzo?" zamumlal jsem k němu nezúčastněně, když se mu povedlo přestat se smát. 

Tatsu mi pomohl vstát z podlahy a usmál se. ,,Musím se přeci postarat o svého maroda," mrkl a přehodil si mou paži přes rameno. ,,Kam to bude, pane králi?" lehce sklopil hlavu jako úklonu. Slabě jsem natáhl druhou ruku a ukázal prstem vpřed. ,,Na můj královský nočník!" zachraptěl jsem s pokusem o vznešenost, která se mi samozřejmě nepovedla. Tatsu vyprskl smíchy, ale přeci jen vykročil a pomohl mi až do koupelny. 

,,To ti teda trvalo," prohlásil, když jsem se konečně s jeho pomocí dostal zpět na postel. ,,Tatsu," oslovil jsem ho tiše. ,,Možná bychom měli zajít za nějakým lidským doktorem." Nenavrhl bych to, kdyby mi opravdu nebylo na umření. Cítil jsem, že je to vážné a že budu potřebovat víc, než Tatsua, který si na doktora jen hraje. 

Ten si nervózně prohrábl vlasy a sedl si na kraj postele, upírajíc na mě až moc vážný pohled. ,,Poslyš Hiro," začal pomalu. ,,Asi bych ti měl něco říct." Doufal jsem, že to bude stát za to, bylo mi fakt na omdlení. ,,Tohle není jen nějaká jednoduchá lidská nemoc," promluvil opět po chvilince a ostražitě mě sledoval. ,,Co prosím?" nechápal jsem. ,,Myslím, že si chytil démonní horečku," vysvětlil mi. Zůstal jsem na něj zírat. 

Po té chvíli upřených pohledů jsem se falešně rozesmál. ,,Fakt dobrý vtip! Málem jsi mě dostal," zavrtěl jsem nad ním hlavou. Jenže on se tvářil pořád stejně vážně, teď už i trochu naštvaně. ,,Vypadám snad, že žertuju?" sykl a já díky tomu zmlkl. On...si nedělá srandu? Démonní horečka? Tak směšný název...To přeci nemůže existovat. Díky té horečce už jsem mluvil sám se sebou. Nevnímal jsem ani, že přiběhl Tatsu s mokrým hadrem v ruce. 

Otřásl jsem se chladem a šokem, protože ho na mě ten magor doslova hodil. ,,Hodláš mi zastavit srdce?" vyjekl jsem, strhl si ho z hlavy a přikryl se dekou až po uši. Tatsu mě zase odkryl a hadr mi vrátil zpět na čelo, tentokrát alespoň pomalu. ,,Je to nemoc z podsvětí, ten šok ti má pomáhat," oznámil mi své úmysly a já už na něj chtěl něco naštvaně vyštěknout, ale zaregistroval jsem lehkou úlevu od bolesti.

,,Tak tedy jo," povzdechl jsem si a pozoroval Tatsua, který sháněl další ručníky. ,,Řekněte mi tedy pane doktore, kde jsem tu takzvanou démonní horečku dostal?" Přišel ke mně s ručníkem a pečlivě mi jím otřel čelo, poté mě přikryl a usmál se. ,,Mrzí mě to," hlesl a smutně mě sledoval. ,,Nejspíš to bude kvůli tomu, jak často si byl přítomný démonům  v poslední době." Tohle jsem mu musel uznat. Má pravdu, poslední době se kolem mě přemnožili. 

,,A co s tím budeme dělat?" zeptal jsem se ho po chvíli. Vzhlédl od mnutí mé deky a červené oči se mu radostně rozsvítily. ,,Ty se na mě nezlobíš?" opáčil šťastně a já se rozesmál a přitom začal zuřivě kašlat. Starostlivě ke mně přiskočil a poplácal mě po zádech. ,,Dobrý?" koukal na mě ustaraně a já pomalu přikývl. ,,Tak už s tím hlavně pojď něco udělat," řekl jsem mu. Přikývl a vzal do ruky svůj mobil. 

,,Komu chceš volat?" ptal jsem se ho zvědavě a on zvedl ukazováček, aby mě utišil a přiložil si mobil k uchu. ,,Tati?" hraně se rozkašlal a popotáhl. Ježíš, to je idiot, pomyslel jsem si pro sebe a dál ho poslouchal. Asi půl hodiny chodil sem tam a ptal se svého otce, co se s tou nemocí dá dělat a tak dále. Když hovor položil už nevypadal tak moc bezradně. 

,,A nebylo tvému tátovi divné, že to chytil démon?" smál jsem se mu a on pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. ,,Už jsem to jednou chytil," usmál se nad mým nechápavým pohledem. ,,Jo, je to divný. Asi nejsem normální." Zakroutil jsem hlavou. ,,To o sobě neříkej, každý je nějaký," pousmál jsem se a zase zakašlal. Chvíli mě udiveně sledoval a pak se šťastně usmál. 

,,Jdeme na to," prohlásil a už se vrhal do kuchyně. Začal o mně pečovat tolik, že mě to až udivovalo. Pořád kolem mě lítal s mokrými ručníky, párkrát odběhl do lékárny a vracel se tam, protože ně něco zapomněl. Když mi bylo už lépe, seděl jsem v křesle a dočítal knížku, kterou mi půjčila Yuri. 

Když už mi bylo dobře, Tatsu se zase ponořil do videoher s kamarády. Občas na mě houkl, jestli jsem v pohodě, ale to bylo tak všechno. Zaklapl jsem knížku a naklonil se nad něj. ,,Hej," oslovil jsem ho a když sebou trhl, ušklíbl jsem se. ,,Můžu si půjčit tvůj mobil?" Jen mi ho podal a já s ním vyběhl do kuchyně. 

Přemýšlel jsem, jestli dnes Yuri neřeknu o té věci s nevěstou a jak to vlastně chodí, jenže problém pro mě je, že si nejsem úplně jistý, jestli jsem do ní opravdu zamilovaný. Mám ji rád a všechno, ale nejspíš to ještě není láska. A přesto se o tom pořád hádám s Tatsuem, přijdu si jako idiot. Nejspíš žádnou nevěstu mít nebudu. 

Jakmile jsem si u dveří obouval boty, Tatsu už byl u mě a ptal se, kam jdu. Řekl jsem mu, že za Yuri a jeho tvář trochu posmutněla. On není naštvaný? Nechal jsem to pro jistotu být a už už vycházel, když mě opět zarazil. ,,Hele," začal kvapně. ,,Nemohl bych s tebou jít za tvým tátou na konci srpna?" Podíval jsem se na něj, jestli se náhodou nezbláznil. ,,Proč?" zamračil jsem se. ,,Víš co? Nech to být, radši to užij se svou láskou," prohodil rozzlobeně a to už mě taky dostal. 

,,Abys věděl, já ji nemiluju! A to nejbližší k lásce, co cítím, i když nevím co to je, je k tobě!" A s těmihle slovy jsem ho nechal stát ve dveřích s očima vytřeštěnýma, jakoby právě viděl ducha. Moment, co jsem mu to sakra řekl? Právě jsem asi vytáhl upřímnost z té nejhlubší části mé duše.