Já a moje sekretářka

Kapitola šestá

,,Musí se mi to nějak podařit," praštila jsem se do hlavy za notebookem v práci, ,,možná je divný, že ženská zve chlapa na rande. Taky o mě třeba nemá minimální zájem, v čemž bych se mu možná ani nedivila," zakňourala jsem.

V hlavě se mi začal formovat plán. Plán, který má mnoho variant svého příběhu a ještě víc variant konce naplněným neúspěchu. Některé jeho varianty byly až absurdní, někdy až neskutečné jen při pomyšlení, že někoho mohlo něco takového napadnout. Udělat mu cestičku z bonbonů až ke mně do bytu? Ne. Nalít mu do kafe léky na spaní a následně ho unést? Reálnější, ale taky ne. Nechat se ho nadechnout chloroformu, aby omdlel? Také ne. Mé celodenní přemýšlení mi dovedlo zavařit mozek, až jsem nestačila sledovat čas. Na klávesnici jsem ťukala nesmysly, hlavou jsem byla ještě výš než v oblacích a výrazem jsem připomínala dredatého jamajčana, co si zrovna dopřává svou denní dávku trávy.

,,Proboha, to už je hodin," probrala jsem se z polospánku s otlakem dlaně na tváři.

Už jsem tu hodinu přesčas jen lelkovala pro nic za nic. Únavou jsem si promnula oči, opět se podívala na čas a následně na své čerstvě černé prsty od řasenky. Půl šesté. Tohle už vážně nemohlo být horší. Ze šuplíku poslední naděje jsem vytáhla vlhčené ubrousky, kterými jsem si utřela prsty a pokusila se i upravit rozmazané oči.

,,To nic Ashley, to nic. V tuhle dobu už jsou stejně všichni doma. Jsi tu poslední, tvůj
make-up může klidně vypadat jako pandí kostým," povzdechla jsem si až trochu cynicky.

Rychle jsem si sbalila věci a vydala se temnou cestou okolo recepce až k výtahu. Všude okolo bylo to krásné přítmí, které maskovalo moji otlačeninu na tváři a oči s černými monokly.

Jediné světlo, které tu bylo vycházelo od výtahu, kde svítilo světlo EXIT a nepatrně se odráželo i světlo z otevřených výtahových dveří. Zahleděná do své kabelky jsem bez váhání vešla a ani si nevšimla hlavního problému.

,,Dobrý večer," ozval se vedle mě po zavření dveří Tylerův přívětivý hlas.

,,D-dobrý," zarazila jsem se při letmém pohledu do zrcadla před sebou na svůj stále úchvatný obličej a následně na Tylera stojícího hned vedle, ,,c-co vůbec tak pozdě?"

,,Ráno jsem přijel později, tak jsem zůstal trochu déle," usmál se, ,,r-rád bych pomohl, ale nevím jak..." nepatrně se zarazil.

Na jednu stranu mě jeho pracovitost těší, ale na druhou stranu to není nejlepší pro mé pracovní, odpolední šlofíky a pozdější odchody. Chvíli mezi námi panovalo trapné ticho, než ho vyrušil zvuk mého mobilu.

,,Ano?" zvedla jsem příchozí hovor a hned se mi do hlavy dostal ten nechutný Amandin ječák, který byl slyšet přes celý výtah.

,,Mám ti od šéfa vyřídit, že máš zítra jít do desátého patra v poledne na poradu ohledně rubriky s rozhovory," vysoukala ze sebe.

,,Ale tam jsi přece měla jít ty," svraštěla jsem obočí, ,,a navíc je to v době oběda."

,,Život je změna," uchechtla se, ,,každopádně, alespoň to ber tak, že zhubneš, když nebudeš obědvat. To ti prospěje," řekla a hovor položila.

Já si s bolestí v hlase povzdechla, než jsem zakňourala do etheru okolo sebe:

,,Vím, že už je po pracovní době, ale nemohl by sis někam do diáře poznamenat, abych zítra Amandě vymáchala hlavu v záchodě?"

,,Raději si napíšu tu schůzku," pousmál se.

~

Když jsem došla domů, okamžitě jsem ze sebe shodila všechny věci a šla se vysprchovat v opravdu horké vodě, abych měla jistotu, že ze mě sleze ten až slizký pocit Amandy za zadkem a v neposlední řadě i ten klaunský make-up.

,,Tak tohle se ti bude dohánět hodně špatně," zahuhlala jsem do polštáře už v posteli, když jsem si vzpomněla na to, když mě dnes Tyler viděl ve výtahu.

Pokud se mě nevylekal tam, tak noční můry se dostaví v nejbližší době. Dlouho jsem se převalovala, nemohla jsem najít tu pravou polohu pro spánek, proto jsem se posadila a svěsila nohy z postele. Moje následná pozornost spočinula na nočním stolku, na kterém ležel můj sešit, který jsem naposledy použila jako deníček. Dlouho jsem se snažila odolat, protože jsem věděla, že jestli opět začnu, sklouznu do závislosti si do toho jednoho sešitu vylévat své pocity, které by se pak někomu mohly nedej bože dostat do rukou.

,,Čert to vem, na ponížení už jsem si v životě zvykla, tak tohle také vydržím," odfrkla jsem si a vzala si deník do rukou společně s propiskou a začala psát:

                    20.5.
Milý deníčku,
dnes jsem se opět dostala do křížku s osudem a udělala fatální chybu, která se mi v životě mazat stejně špatně jako tuš z bílého trička. Amanda mi na zdraví moc nepřidává a Tyler...

V tuhle chvíli jsem se opravdu zarazila a nedokázala jsem najít ta pravá slova kterými bych vše vystihla. Až po chvíli ticha jsem pokračovala:

...a Tyler je den ode dne větší součástí mých raději nevyslovených tužeb, které si už přejí jen to, aby byl můj vlastní Mark Darcy.

Když jsem notes i tužku odložila, dlouze jsem vydechla a konečně se uvelebila ke spánku, ale opět mi hlavou začaly kolovat ty polemizující a světoborné myšlenky, které člověka napadají, když nemá co na práci. Co asi teď dělají na druhé straně světa, kde by teď mělo svítat? Nebo co asi dělá celá Amerika, kromě mě která jen leží ve své teplé posteli? Co asi dělá Tyler...