Já a moje sekretářka

Kapitola čtvrtá

Všechno okolo mně najednou začalo ubíhat tak rychle. Do Amandy jsem našila pár kousavých poznámek ještě před tím, než si stačila uvědomit, že jsem vůbec v práci a Tyler mi s tolika povinnostmi z myšlenek úplně zmizel. V klidu jsem si užila i víkend, po kterém mi zbyla jen prázdná peněženka, takže už jsem se nemohla dočkat výplaty. V pondělí ráno, kdy už měl brunet poprvé přijít jsem se probudila, a první co jsem ucítila, byl okamžitý nával paniky. Začala jsem běhat po místnosti div jsem si neukopla malíček o nohu postele. Během chvíle jsem se umyla, nalíčila, ale o to delší dobu jsem strávila výběrem oblečení s mými až neuvěřitelnými teoriemi.

,,Když si vezmu tohle, nebudu už moc černá? Ale co když se Tylerovi líbí barevný oblečení. Ale to na mě bude zase Amanda prskat, že vypadám jako nový módní výstřelek," začala jsem si pro sebe mumlat při prohrabávání skříně.

Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, co by výběrem oblečení trávil přehršle hodin. Tedy alespoň jsem si to myslela. Dnes jsem tomu všemu věnovala alespoň půl hodiny a stále jsem nebyla spokojená. Nakonec jsem skončila u starých dobrých kalhot a halenky. Nad tou svou nekonečnou polemizací u vyházené skříně, už jsem si nestihla udělat ani kafe, tak jsem utratila dobrých pět dolarů za jedno ve Starbucksu. Když jsem vyjela výtahem až do našeho patra, ihned jsem si myslela, že tam bude Tyler čekat, ale naštěstí tomu tak nebylo.

Tiše jsem prošla okolo recepce, kde mě svým uhrančivým pohledem trefila Amanda, při svém velmi důležitém rozhovoru se svou kamarádkou, která za recepcí seděla. Překvapilo mě, že nic neřekla. Došla jsem až do kanceláře, kde jsem si odložila věci, s klidným oddechnutím jsem odložila kelímek s kávou a zapnula notebook. S dobrým pocitem na duši jsem dopila svou ranní kávu a úspěšně dopsala první mail, když do dveří vstoupila Amanda s úšklebkem.

,,Máš tu toho novýho," našpulila rty jako žába.

Já jen zvedla pohled z obrazovky počítače a bez výrazu šla za ní. Už když jsem vyšla ze dveří, cítila jsem Tylerovu úlevu, že nemusí poslouchat nepřeslechnutelný rozhovor těch dvou kvočen. Hned jsem ho pozvala k sobě, kde se posadil na židli naproti mému stolu.

,,Máte tu hezký výhled," zadíval se z okna na jedné straně místnosti, za kterou byly vidět špičky newyorských mrakodrapů, ,,rozhodně lepší než u recepce."

,,Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo si to tu myslí," usmála se, ,,dobře, jako první bych možná ráda řekla, že pokud po vás někdy bude chtít šéf kafe, tak jen černý a dvě kostky cukru. Jeho poznáte hned, neustále chodí v obleku se špatnou náladou. Ale to říkám jen tak, kdyby něco, protože on si vždy raději obědná kafe u ženské části personálu," zoufale jsem si povzdechla.

,,To si budu pamatovat," zařazeně se usmál.

,,Co se týče ostatního, dostanete pracovní notebook i telefon. Většinou budete vyřizovat smlouvy, zařizovat schůzky a tak podobně. Všechno vám ukáže Laura, protože to už bohužel není moje práce."

Jemu jakoby se mu na tváři objevil ten smutný výraz štěňátka, co vás chce dojmout svýma očima. Samozřejmě, že mi ho bylo líto, já sama sebe také často lituju, ale lítost pro Tylera bylo něco jiného. Jen teď jsem ho nechala trochu se topit, protože já vím něco, co on ne. Ještě jsem mu dala pár informací, než jsme se vydali zpět k recepci, kde jsem ho nechala chvíli počkat a sama jsem odešla za roh do jedné z kanceláří.

,,Vy jste Laura?" zeptal se ženy, která seděla kousek od místa kde stál, možná až s trochu znechuceným obličejem.

Ona delší chvíli pokračovala ve sledování displeje svého mobilu, než na něj natočila hlavu, na které měla z vlasů udělaný na pevno stažený drdol. Nemluvě o jejím obočí, ze kterého div nesvítila tma jak bylo tmavé. Hádáte správně, další Amandina známá. Párkrát ještě pohnula pusou při žvýkání žvýkačky, než až píchavě odpověděla:

,,Vypadám snad na to?"

Tyler on ní hned na to odvrátil zrak a raději se zadíval do zdi naproti němu. Po chvíli jsem se vrátila já. V zádech jsem měla ženu v mém věku s šedivými vlasy v bílé košil, černých lodičkách a taktéž černé úzké sukni do půlky stehen, kterou bych si já na sebe vzala jen s hodně velkou odvahou, nebo ještě větší kocovinou. Ona se s úsměvem od ucha uchu hned vrhla na stále zmateného muže před námi a potřásla mu rukou.

,,Těší mě, Laura Steward."

,,T-Tyler Richardson," přidržel tašku, kterou měl hozenou přes rameno, aby mu nespadla a volnou rukou si potřásl s Laurou.

,,Nebojte, já nekoušu," zasmála se při pohledu do jeho vyděšeně vyhlížejícího obličeje.

Když se oba seznámili, Tyler odešel s Laurou, aby mu ukázala vše, co bude při práci potřebovat. Zrovna ona byla ten jediný normální člověk, se kterým jsem se byla schopna dát normálně do řeči. Bohužel pracuje v jiném patře a před Amandou už mě neochrání, tak jsem jí aspoň poprosila, jestli by Tylerovi ukázala vše potřebné, protože dívat se na tu maškaru za recepcí, jak toho chudáka cokoliv učí, bych vážně nezvládla.

S klidem na duši jsem se odebrala zpět do kanceláře, kde jsem pokračovala ve své práci i přes to, že jsem v myšlenkách měla stále toho jednoho malého kluka v těle muže se
sex-appealem na rozdávání a tím nejsladším úsměvem na světě. Samozřejmě čokoládový dort na prvním místě. Jen abychom si rozuměli. Když jsem měla vše hotové, vedle ruky mi zavibroval mobil s příchozí zprávou od Laury:

,Jde mu to dobře. Myslím, že už ve středu bude schopný práce se vším všudy.'

Na jednu stranu mě to potěšilo, ale také rozrušilo. Chvíli jsem nehyně seděla, tak jak to občas dělávám, abych si urovnala myšlenky, nebo si aspoň vzpomněla, co je za den. Na konec jsem se zhoupla na své kolečkové židli a nachystala se k odchodu. U dveří jsem ještě chvíli poslouchala, jestli Amanda zrovna neokupuje chodbu a pak jsem skrz čisté teritorium vyrazila domů. S unaveným vydechnutím jsem zavřela dveře od bytu a všechno ze sebe odhodila. Venku je příšerné vedro. Proto nesnáším léto, i když v zimě mi je zase zima. Vždy se tak akorát spokojím s podzimem, kdy se teplota pohybuje okolo osmnácti stupňů.

Hned jsem se šla vysprchovat, abych ze sebe smyla všechnu tu pracovní atmosféru, po čemž jsem se se skleničkou ledového čaje uvelebila na gauči. Dlouho jsem seděla a přemýšlela, co mě stále tíží. Potřebovala jsem něco říct, ale na to abych se zase odhodlala, a nakonec Susan lhala do očí už jsem neměla svědomí. Chvíli jsem přemýšlela, než jsem se vydala do ložnice, kde jsem z jednoho z mnoha šuplíků, který jsem měla na stole vyhrabala starý notes. Byl to můj stávající a nejlepší nápad, jak ze sebe cokoliv dostat. S notesem a propiskou jsem si sedla zpět na gauč a nezačal ničím jiným, než starou dobrou větou ,Milý deníčku'.