Já a moje sekretářka

Kapitola pátá

Prožila jsem další den v relativním klidu, než přišel ten den, kdy měl Tyler oficiálně nastoupit v plné ráži. Už cestou ve výtahu jsem měla motýlky v břiše. Když jsem vystoupila, jako první mě trefil otrávený pohled Amandiny asistentky, za kterým následoval brunetův hřejivý úsměv.

,,Dobré ráno," usmál se na mě, když jsem procházela.

,,Dobré," úsměv jsem mu oplatila a zamířila do kanceláře.

Během chvíle jsem si odložila svršky, na stůl vedle notebooku si položila termohrnek s kávou a začala pracovat s pokusem o zachování klidu. Snažila jsem se na Tylera nemyslet, ale úspěšnou bych se nazvat nedokázala. Po hodině mě z psaní dalšího mailu vyrušilo zaklepání na dveře.

,,Dále," nepatrně jsem se vyděsila a pozvala návštěvu dál.

Samozřejmě, co jsem si mohla myslet. Šéf za mnou nechodí, Amanda by se neobtěžovala klepáním a ten kus plastu za recepcí snad ani neví o mojí existenci. Ve dveřích se hned na ho objevil Tyler s trochu zkroušeným výrazem a opatrně vstoupil.

,,Chtěl bych se zeptat, jestli byste neměla nějakou práci navíc. Vše už jsem dodělal a navazování kontaktu s..." zarazil se pravděpodobně při hledání toho správného výrazu pro jeho spolupracovnici.

,,Navazování kontaktu s botoxem obaleným kůží není jednoduchý úkol," dodala jsem, když se ostýchal v pokračování ve svém vyjadřování, ,,ale abych pravdu řekla, ani já do dnešního dne nevím jak se jmenuje," usmála jsem se a začala se přehrabovat v jednom z mnoha šuplíků, co jsem na stole měla, ,,tady je ještě pár papírů na odeslání, ale nelamte si s tím hlavu, není to nic důležitého," podala jsem mu pár potištěných listů a on s rozzářeným úsměvem odešel.

To prvotní nadšení z práce je vždy hezké na ostatních vidět. Já také taková byla, když jsem sem poprvé nastoupila. Samozřejmě, že to z každého postupem času opadne a pak už vše bude brát jako regulérní práci, než něco víc. Celý den jsem přemýšlela, jak bych se s ním mohla sblížit, ale dobré nápady ne a ne přijít. Když se den blížil k půl čtvrté, já už měla vše hotové a chystala jsem se domů. Když jsem zavřela dveře kanceláře, můj mozek měl jiné plány než zbytek těla, takže jsem za svých dunivých kroků došla až k recepci, kde jsem se postavila a tím upoutala Tylerovu pozornost.

,,Napadlo mě, jestli byste nechtěl zajít na kafe, jen jako "oslavu" vašeho nástupu," řekla jsem možná až moc sebejistě a zaregistrovala jsem letmý pohled druhé přítomné za recepcí.

Brunet se na chvíli zamyslel, podíval se na hodinky a řekl:

,,Rád. Vše už jsem dodělal a za pár minut stejně končím, takže můžeme rovnou," usmál se a na tvářích se mu objevily ďolíčky.

Během chvíle měl sbalené věci a mohli jsme vyrazit. Společně jsme zalezli do prvního Starbucksu kde jsme si koupili kávu a sedli si k jednomu z volných stolů u okna, kde jsme mohli pozorovat ruch venku. Celou dobu jsem sledovala jeho dlouhé prsty, které obmotávaly bílý kelímek se zeleným logem a občas jsem se mu až stydlivě zadívala do očí.

,,Víte, jestli by vám to nevadilo, tak bychom si mohli tykat. Známe se vpodstatě jen pár hodin, ale myslím, že máme podobné názory na okolí," upil dalšího doušku kávy a jakoby se začervenal.

,,Souhlasím," usmála jsem se, ,,ale přikláněla bych se k tomu abychom od toho v práci odpustili. Není to nic osobního, ale ostatní by mohli rýpat, Amanda hlavně."

Tyler se s kývnutím hlavy pousmál.

,,No, Tylere...," zarazila jsem se, ,,proboha, zní to neskutečně divně. T-t-teda ne, T-Tyler je samozřejmě normální j-jméno. Já j-jen že...," začala jsem se až potupně zadrhávat, ,,snad víš jak to myslím," sklonila jsem s nasátím rtů hlavu když jsem si dala vlasy za ucho.

,,Ano, vím," zasmál se.

Celou dobu jakoby mě šimralo v břiše, cítila jsem motýlky v celém těle, které doplňovalo to teplo, které však nebylo z kávy, kterou jsem neustále popíjela. Už dlouho jsem se takhle od srdce nezasmála, nepočítaje momenty, kdy jsem se Susan a ona může obdivovat mou druhou bradu jak jen dlouho chce. Jen jsem ho s podepřenou hlavou pozorovala a poslouchala každé jeho slovo,a i kdyby mi vysvětloval teorii relativity, tak bych jen bezmezně naslouchala.

,,Proboha, vždyť už tu mluvím přes patnáct minut," zarazil se se zděšením v očích při pohledu na hodinky na svém zápěstí.

,,Mně to nevadí, raději poslouchám než mluvím," odpověděla jsem až omámeně, a upila už ze skoro prázdného kelímku.

,,To já jsem si o sobě také myslel, do teď," usmál se a podrbal se na zátylku.

Chvíli mezi námi panoval ten pocit trapnosti, než jsem dopila svou kávu. Když jsme se rozloučili, vydala jsem se domů. Proboha, je to vůbec možné? Byli jsme společně venku, bavili se a já se cítila spokojeně jako měsíček na hnoji, při pohledu do jeho úžasného obličeje. Jako omámená jsem sjela zády po dveřích a dlouhou chvíli jsem si hlavou nechala proudit myšlenky z dnešního odpoledne. Jak seděl naproti mně a vyprávěl to všechno, co jsem slyšela a stále si opakuji.

Ta jeho bílá košile s kravatou, která mu ladila k jeho modrým očím a dlouhé prsty... Nebudu lhát, ale živě bych si ho dokázala představit v mokrém tričku tančit v nějakém strip klubu, i přes jeho až ostýchavou povahu. Po chvíli polemizace jsem si sundala boty a šla se převléknout do tepláků a volného trička. Do ruky si opět vzala svůj sešit a neubránila se popsání další strany. Hrot propisky po papíře klouzal s takovou jistotou až jsem byla místy trochu vyděšená.

Bylo to jako přepisovat něco, co už někdy někdo napsat, jako psaní Shakespearova sonetu. Celý večer jsem byla jako v rauši, ani jsem nevzala Susan hovor, když mi volala. V paralíze jsem ležela na posteli a ve sluchátkách mi hrála hudba, která se musí objevit v každém slaďáku- veselá a plná lásky na první pohled.