Jak Oklamat Pána Zla[CZ]

6. část

,, Řekni mi něco o sobě, něco, co nikdo neví." Pobídla jsem ho a převzala si od něj nabízenou láhev ohnivé whiskey a pořádně se napila.
,, To není zase tak těžký, jelikož kromě Blaise o mně neví nikdo nic." Ušklíbl se a z lahve se napil taky.
,,To spíš ty mi o sobě něco řekni, potřebuju mít důvěru, že když ti něco řeknu, můžu ti věřit." Pokračoval dál a mě to přišlo férové.
,, Tak fajn, jsem Viteál." Řekla jsem a nad faktem, že budu muset umřít jsem zavřela oči.
,, Co je to Viteál?" Zeptal se Draco.
,, Ty to opravdu nevíš?"
,, Vypadám snad jako někdo, kdo by to věděl? Tváři se takhle člověk, který to ví?" Řekl a ukázal na svůj obličej, musela jsem se zasmát.
,, Accio deník." Přivolala jsem si svůj deník s začala listovat příslušnou stranu. Tady to je.
,, Takže viteál. Magický předmět, do kterého kouzelník uschoval kousek své duše. Předmět musí být zničen, aby mohl být daný kouzelník nebo čarodějka zabit." Dočetla jsem pár řádků napsaných mým úhledným písmem a deník položila vedle sebe.
,, Voldemort? Voldemort z tebe udělal viteál?" Zeptal se.
Kývla jsem hlavou a prohrávala si s mým hadím náramkem na ruce.
,, Když zabil mého otce, udělal ze mě Viteál. Budu se muset nechat zabít, abychom válku vyhráli." Řekla jsem a zamrkala očima, abych rozmrkala přicházející slzy.
,, To ne, to nedovolím. Najdu řešení, abys zůstala naživu." Přitáhl si mě blíž a pořádně mě uvěznil v objetí. Oči hada na mém náramku se rozsvítily žlutě.
,, Co to je?" Zeptal se Draco, který si očí hada všiml.
,, Svítí podle toho, jak se cítím. Dostala jsem ho od matky, než zemřela." Řekla jsem prostě a nechala se dál objímat.
,, A vysvětlíš mi, jak svítí a v jaké situaci."
,, Červeně svítí, když jsem naštvaná. Žlutě, když se cítím v bezpečí. Modře, když mám strach. Zeleně, když jsem smutná. Růžově, když jsem zamilovaná a bíle, když jsem šťastná." Vysvětlila jsem a na rtech se mi usadil jemný úsměv.
,, Takže se se mnou cítíš v bezpečí?" Zeptal se a do vlasů mi věnoval jemnou pusinku.
,, Očividně ano." Řekla jsem a spolu s ním se zasmála.
,, Je pozdě, měli bychom jít spát." Smutně se usmál a začal se pomalu zvedat. Poté mi nabídl ruku a já se jí ochotně chytla. Vytáhl mě nahoru a své ruce položil na můj pas.
,, Děkuji za krásný večer, Nat." Usmál se.
,, Řekl jsi mi mým druhým jménem. Takhle mi říkávala jen má matka." Zaštípaly mě v očích slzy při vzpomínce na mou maminku.
,, Já... Omlouvám se, nebudu ti tak říkat jestli..." Řekl nervózně.
,, Ne, to je v pořádku. Budu ráda, když mi tak budeš říkat." Přerušila jsem ho a věnovala mu zářivý úsměv, což pro něj bylo znamením, že neudělal nic špatně. Vyšli jsme ruku v ruce ven z astronomické věže a pomalou chůzí šli tak, aby nás nikdo neviděl. Neměli bychom být venku z postelí a už vůbec ne se potulovat po chodbách hradu. Došli jsme až do společenské místnosti, kde jsme se s Dracem zastavili.
,, Už dlouho jsem se necítil tak, jako teď. Opravdu moc děkuju." Usmál se a odhrnul mi z obličeje jeden neposedný pramen vlasů.
,, To já děkuju tobě, Draco." Rozloučili jsme se a každý šel do svého pokoje. Potichu jsem vešla dovnitř, abych neprobudila nikoho z děvčat, která už pravidelně oddechovala a s myšlenkou na toho blonďatého prince jsem se oddala říši snů.
------------
Probudilo mě jakési klepání na okno. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem za oknem malou sovičku, která klepala zobákem na sklo. Nikdo v pokoji nebyl, dívky už asi byly na snídani. Vylezla jsem z vyhřáté postele a přešla k oknu, které jsem otevřela a dovolila tak malé sově pálené vlétnout dovnitř, kde se sova usadila na mém nočním stolku. Odvázala jsem ji z nožičky dopis, na kterém bylo mé jméno a do zobáku ji dala pamlsek.

Přeji pěkný den, přijďte prosím po snídani ke mě do kabinetu. Heslo určitě znáte.
S pozdravem Albus Brumbál

Přečetla jsem si pár řádků napsaných úhledným písmem a dopis s odpovědí, že přijdu, jsem přivázala zpátky k soví nožičce, která okamžitě vylétla ven. Vykonala jsem raní hygienu, oblékla se a šla na snídani. Ve velké síni už byli všichni mí přátelé. Blaise na mě už od mého příchodu mával, ať se posadím vedle něj a tak jsem tady teď seděla a poslouchala záživný rozhovor Blaise a Pansy, jak je důležité jasnovidectví, které vyučovala paní profesorka Sybila Tryleweynová a které jsme měli první hodinu.

,, Blaisei, říkám ti, že je to naprostá hovadina." Odsekla mu Pansy a zakousla se do svého toastu, zatímco se Blaise vztekal nad tím, že to není žádná hovadina a je to náhodou velice důležitý předmět, který by se měl vyučovat víckrát, než jednou za týden.
Blaise byl tak trochu podivín. Měl na všechno určitý názor, který poté cpal všem kolem sebe do hlavy, dokuď to všechny nezačalo pěkně štvát.
,, Co si o tom myslíš ty, Em?" Zeptal se a podíval se na mě. Pansy jen zakoulela očima a prohodila něco o tom, že je Blaise hlava pitomá a listovala si v klidu denním věštcem.
,, Blaisei promiň, ale mám na to stejný názor jako Pansy. Je to prostě úplná prkotina." Blaise zalapal po dechu a uraženě se ode mě otočil.
,, Abys věděla, teď jsem se urazil a nemluvím s tebou." Vyšpulil spodní ret, jako malé děti ve škole a Pansy naproti němu doslova vybouchla smíchy.
,, Co se to tady děje?" Řekl právě příchozí Draco a očima přeměřil smějící se Pansy a naštvaného Blaise, který si podupával nohou tak hlasitě, že to jisto jistě museli slyšet i v pekle. Vsadím se, že sám vládce pekla Lucifer se celý houpe na svém trůnu pod náporem Blaisových ran, jak bouchal nohou o zem.
,, Blaise se nám snaží vtlouct do hlavy, že je Jasnovidectví strášně důležitý předmět, zatímco mu s Pansy říkáme, že je to naprostá hovadina." Vysvětlila jsem mu situaci a div jsem se málem nezadusila dýňovou šťávou, když Blaise zavrčel jako naštvaný pes.
,, Blaisei, jsi spadl z vrby mlátičky nebo co? Někdy tvoje myšlení fakt nechápu." Řekl mu ostře Draco a s klidem si začal mazat toast s marmeládou. Přišlo mi, že je ale poněkud nervózní a podrážděný.
,, Tady někdo vstal z postele levou nohou." Ušklíbl se Blaise a Draco mu věnoval jeden z těch jeho pohledů, které kdyby uměly zabíjet, už by tu Blaise ležel mrtvý. Raději jsem se zvedla, abych nemusela přihlížet tomu jejich hašteření. Pansy mi věnovala nechápavý pohled.
,, Musím za Brumbálem, mějte se hezky." Se zamáváním jsem se zvedla a mířila za ředitelem. Před chrličem jsem vyslovila heslo a po chvíli jsem už stála uprostřed ředitelny.
,, Ještě čekáme na Harryho." Řekl Brumbál a v tu chvíli se vynořil celý uřícený Harry, jako kdyby právě uběhl maraton.
,, Promiňte, zdržel mě Ron." Brumbál jen kývl hlavou.
,, Určitě se ptáte, proč jsem vás sem zavolal. Jde o to, že se se mnou vydáte na cestu." Pověděl a usmál se.
,, Na jakou cestu?" Zeptala jsem se.
,, Za viteálem."