Je mě víc

Prolog

Někteří z nás - lidí, žijících na této bezvýznamné planetě, tak titěrné oproti zbytku vesmíru - by si občas přáli, vyměnit svůj život za jiný, lepší. Avšak co by jedna dívka dala za to, žít normálně a poklidně svůj vlastní život.

Pro osvětlení dávných a stále přetrvávajících událostí, by jsme se museli vrátit časem, začít úplně od začátku. A proč ne, času je dost.

Tenkrát byl parný letní den. Říká se, že bylo takové horko, že se lidem odpařovaly sliny z úst, když chtěli promluvit, ale kdo ví, kolik je na tom pravdy.

Hnědovlasé dívce mohlo být tak dvanáct let. Měla zrovna svátek. Od rodičů dostala deníček se žluto-oranžovými motýlky a přezkou na zapnutí pro uchování několika tajemství. Na první dojem se jí jevil příliš dětinsky, jako něco, co není určeno pro její věkovou kategorii.

Odložila ho na opodál se nacházející stůl a do úst si vložila hrozen vína. Rozkousla ho v půli a každou část si vychutnala na jedné straně úst. Dokonalá symetrie. Uklidňovala ji, dodávala na pocitu, že je vše na svých místech.

Avšak ve chvíli, kdy se nikdo nedíval se v ní probudilo pubertou potlačované dítě, které jí velelo jít zapsat svůj první zápis.

Spolkla sousto, nahlédla do obývacího pokoje, kde byli její rodiče, a když zjistila, že jí nevěnují žádnou pozornost, což nebylo zrovna dvakrát zodpovědné, utíkala do svého pokoje. Její dvanácti leté já popadlo jednu z mnoha napůl vypsaných propisek povalujících se na stole a začalo okamžitě psát první zápis. Zápis o tom, že má zlomené srdce od vymyšleného kluka. To druhé samozřejmě nezmínila. Proč také, byl to tajný deníček, nikdo se nebude pídit po pravdě. I když by bylo zajímavé ji znát.

Musela se pro sebe usmát, když dokončila své veledílo, jenž nezapomněla doplnit o pár výstižných obrázku zlomeného srdce. Psala o Andrewovi, klukovi ze Skotska chodícího na stejnou školu jako Becky, který ani nevěděl, že existuje. Jí se vlastně ani nelíbil, ale jiné jméno ji pro její srdcervoucí povídku, po jejíž přečtení začnete nenávidět muže, protože tam jsou vyobrazeni jako největší odpad společnosti, nenapadlo. Jednou to dá přečíst svým vnoučatům a bude to hrdě vydávat za pravdu. Stará babča se zlomený srdcem.

A pak se to stalo.

Nejdříve se jí zamotala hlava a rozostřil zrak. To by se ještě dalo logicky odůvodnit tím vínem, kterého si usrkla. Na její obranu, nevypadalo to, že by ho chtěl ještě někdo pít. A navíc měla svátek a to se může, ne?

Následně pod sebou necítila postel, na které do té chvíle seděla. Na okamžik měla pocit, že je všude a zároveň nikde. Že se nachází ve všech zákoutích světa a přesto, že není ani v jednom z nich. Udělalo se jí nevolno.

Bála se. Lhala by, kdyby řekla, že si udržela kamennou tvář bez jediné slzy, protože to tak nebylo. Nevěděla, co se děje a tak se v té chvíli sama sobě zapřísáhla, že už nikdy nesáhne na alkohol. Samozřejmě, že to porušila.

„-a jak si se měla ve škole?" zaslechla někoho říkat.

Na lících ucítila chladný vítr. Když otevřela oči, které mimovolně zavřela, nebyla doma. Byla na ulici a vedle ní stála žena. V obličeji byla totožná s její matkou, ale nebyla to ona. Měla krátce střižené vlasy, přebarvené z přírodní hnědé barvy, kterou po ní dívka zdědila, na blond. Domnívala se, že slyšela právě její hlas, protože nikdo jiný zde nebyl. Ulice byla prázdná.