𝐈 𝐅𝐢𝐠𝐡𝐭 𝐅𝐨𝐫 𝐘𝐨𝐮 |j.jk

VIII.

,,Tak, jak se těšíš na Texas?" přisedla si Emily. Křečovitě jsem svírala umělou kůží potaženou sedačku a koukala z okýnka na mraky, kterých tu bylo víc než dost. Střelila jsem po ní pohledem, na což jí úsměv trošku upadl. ,,Já vím že...tím způsobem jak tě donutili-"

,,Jak mě ON donutil," přerušila jsem ji mrzutě.

,,Jak tě on donutil, nebyl úplně nejlepší, ale...ber to tak že se podíváš jinam než do New Yorku. Od smrti-"

,,O smrti mých rodičů ani nemluv," Nekoukala jsem se na ni, ale sledovala ubíhající oblohu z letadla. Chtěla jsem být doma, v New Yorku, ve svým bytě s tetičkou Rose. Kdo ví co se jí může stát a já tam zrovna nebudu. Zbyla by mi pak už jenom Emily.

Smutně se na mě podívala a pohladila po ruce. ,,Bree...už jsou to tři roky. Nemůžeš se stále uzlovat jen na jedno místo."

Sklonil jsem hlavu. ,,Já vím," zašeptala jsem a jedna neposlušná slza mi ukápla.

,,Chci aby jsi byla šťastná. I tetička a i tví rodiče by chtěli. Musíš si užívat života dokud můžeš. A navíc máš tu mě a já vždycky budu na tvé straně," její ruka opustila mou a místo toho mě pohladila po rameni.

,,Šéf se blíží," zašeptala mi do ucha a vstala. Zvedla jsem hlavu z klína a chtěla se zeptat co tím myslí, ale to už sem přicházel Jungkook.

Haló? Za letu není moc bezpečné opouštět své místo. Takže se hezky vrať odkud jsi přišel.

Mé prosby ale vyslyšeny bohužel nebyly. Sedl si totiž hned na volnou sedačku, která byla naproti mně. Znervózněla jsem.

,,Pojď se mnou," promluvil. Koukla jsem se na něj nechápavým pohledem. Kývl hlavou do zadní části letadla, kde se nacházela za posuvnými dveřmi "odpočinková" místnost pro Jungkooka, jak jsem byla obeznámená trenérem.

Nasucho jsem polkla, když se mnou navázal pronikavý oční kontakt, v kterém neustupoval.

Pečlivěji jsem si prohlížela jeho obličej. Ostře tvarovaná dolní čelist, rty ani moc velké ani moc malé, nos tak akorát a velká čokoládová kukadla, která se vpíjela do mé maličkosti.

Oči má opravdu pěkné, jeden by se v nich ztratil.

Hej, na co to myslíš Bree.

Zakroutila jsem hlavou abych tyto myšlenky vyhnala z mé mysli, ale moc to nepomohlo. Teď budu mít ty oči přímo před nosem i když tu jejich majitel nebude.

Povzdechla jsem si a opět zamířila zrak z okýnka na oblohu, která se pomalu začínala zbarvovat do oranžova a ladit tak k západu slunce.

,,Budeme tam tak za tři hodiny a než se dostaneme do hotelu bude kolem desáté večer. Měla by ses mezitím trošku prospat," řekl vážněji.

,,Můžu se prospat i tady," zívla jsem a protřela si oči. Je pravda, že po ranním šoku se mi chtělo trošku spát. Jakto, že to vždycky tak dobře odhadne?

,,A odmítnou tak nabídku měkké matrace a posteli místo tvrdé kožené sedačky?  Nejen že to není nejzdravější pro páteř, nejpohodlnější, ale hlavně budeš pak rozlámaná."

Asi si nedá pokoj...

Líně jsem svůj zrak přesunula na něj. ,,Hele...děkuji za nabídku toho že bys mi poskytl měkkou postel, ale je to moje zdraví a já si ho určuju, takže když nechci tak to neřeš a věnuj se svýmu zdravotnímu stavu," sundala jsem si boty, nějak se naskládala na prostorné sedačce, potáhla jsem si rukávy mé bílé mikiny do kterých jsem schovala své prsty na rukou a zavřela oči.