7. Kapitola

294 27 4
                                    

Harry kráčel ulicí natolik zahloubán v myšlenkách, div do někoho nevrazil. Nakonec strávil u Draca bezmála dvě hodiny a probrali snad vše, co se od školy změnilo. I Nebelvír měl svůj zajímavý životní příběh a blonďák si ho se zaujetím vyslechl. K tématu co bude s Dracovým životem dál se už nevrátili, ale černovlasý mladík si usmyslel, že se nad touto problematikou ještě zamyslí.

Tiše odemkl vchodové dveře a vklouzl do chodby. Byť se však sebevíc snažil neupoutat na sebe pozornost, Ginny měla uši snad všude a než si stihl sundat kabát, opírala se o futra s podmračeným výrazem ve tváři, ruce zkřížené na hrudi.

„Ty pro práci ani vlastní ženu nevidíš," pokroutila zklamaně hlavou a upírala na něj své kaštanově hnědé oči plné výčitek.

„Omlouvám se, lásko, měl jsem toho moc," zamumlal v odpověď a přešel k ní, snažíce se ji obejmout.

Ta však ucukla a udělala jeden dlouhý krok dozadu, „procházení se po městě je totiž opravdu namáhavá a neodkladná činnost," odfrkla si posměšně.

„Já si nevybírám, jaký případ chci řešit, Ginny. Dostal jsem to za úkol od Pastorka a věř mi, že bych byl tisíckrát raději, kdybych měl na starosti na cokoliv jiného, při čem by stačilo si jen odsedět těch pár hodin v kanceláři a pak jít domů," povzdechl si a zul si boty.

„Oběd je za pět minut na stole," zamumlala ještě zrzka a zmizela ve dveřích do kuchyně.

Harry si odložil věci a šel se do ložnice převléct do něčeho pohodlnějšího. Už v teplácích se pak rozvalil do křesla v pracovně a pozorujíc děj za okenním rámem se snažil vymyslet jakýkoliv způsob, kterým by si mohl Draco legálně vydělat peníze a neskončil tím ve spárech ministerstva.

„Říkala jsem pět minut, tohle bylo určitě víc," ozvalo se ze dveří a černovlásek sebou polekaně trhl. Otočil se za hlasem, jež ho vytrhl z hlubokého přemýšlení a spatřil mračící se Ginny.

„Co máš pořád tak důležitého na práci, že je to zajímavější než já a jídlo?" 

Úsměv by na její tváři hledal marně. Vyčítavý tón hlasu byl víc než zřejmý a on neměl tušení, jak své konání obhájit. Pravdu říct nemohl a žádné jiné vysvětlení ho nenapadalo.

„Promiň, zamyslel jsem se a neuhlídal si čas, už jdu," zamumlal a na důkaz svých slov se zvedl ze židle, následujíc svou naštvanou přítelkyni do kuchyně.

Oběd probíhal v tichosti, místnost protínalo pouze cinkání příborů. Napětí bylo tak husté, že by se dalo krájet. A čím více času trávil Harry doma, tím více si uvědomoval, kolikrát raději to má tam venku. Tam kde není vyčítavá Ginny, kde nemusí řešit práci a kde je čas relevantní. Respektive v přítomnosti Draca Malfoye, ale to si on sám nehodlal připustit.

Harry dojedl, odložil příbor a odsunul židli, na které seděl. Zvedl se a odnášejíc špinavý talíř do dřezu prohodil pár slov, v nichž své přítelkyni objasňoval, že odpoledne hodlá strávit v pracovně a nepřeje si být vyrušován. Pak už směřoval své kroky ven z kuchyně a následně nahoru do patra. O pár vteřin později již Nebelvír zamykal dveře od pracovny, kdyby snad zrzka neuposlechla jeho přání a i přesto se za ním vydala.

Psychicky vyčerpán z těch všech problémů, jež se mu honily hlavou, se rozvalil do křesla. Neměl sebemenší chuť pracovat, šlo mu pouze o záminku, aby měl chvilku klid. Nedovedl si představit, že toto bude muset brzy zažívat nonstop a ještě bude mít na krku malého haranta. Teď už si byl definitivně jist, že otcem být netouží. Ale co s tím nadělá? Vrátit to už nejde.

Hlavou se mu honilo tisíce myšlenek a ne-málu z nich se objevoval blonďatý Zmijozel. Harry to přikládal faktu, že s ním posledních pár dní tráví snad víc času než s Ginny, ale byl to opravdu ten jediný důvod?

Tak rád by ho vysekal ze všech problémů, ale byla tu vůbec ta možnost? Už tak zrazoval celé ministerstvo kouzel tím, že lhal o tom, kde se blonďák nachází. Draco potřeboval práci, to především, ale Harry neměl tušení, jak sehnat zaměstnání někomu, kdo je trestně stíhán.

Povzdechl si a zoufale pokroutil hlavou. Bude to větší problém, než si myslel. Napadl ho například mnoholičný lektvar, díky kterému by Malfoy mohl pracovat u něj v obhodě, ale bylo to příliš riskantní. Stačilo, aby ho někdo poznal po hlase a měli by z toho problém oba dva.

Přisunul své křeslo k oknu a zadíval se na ulici. Dešťové kapky již opět smáčely hlavy kouzelníků a betonový chodník se barvil do tmavě šedé. Tohle počasí nenáviděl. Přišel podzim a po slunci a teplu jako by se slehla zem.

Představil si sám sebe, jak se bezstarostně prochází v přírodě a nechává déšť dopadat na jeho pokožku. Mimoděk se nad tou představou usmál. Jak dlouho už tento pocit nezažil. Nemuset se ničím zatěžovat, jen si užívat tu volnost a klid.

Nevěděl, jak dlouho tam takhle seděl. Čas byl pro něj v tuto chvíli irelevantní. Jen tak pozoroval lidi procházející se rušnou ulicí Londýna a představoval si, jaké by to bylo hodit všechny starosti a povinnosti za hlavu a žít ten bezstarostný život, o němž tajně sní. Vždyť již od malička je na něj vyvíjen nátlak, neustále se od něj vyžaduje mnoho věcí, jež by normální kouzelník neměl sílu zvládnout. A přesto je to stále ochoten snášet. Nejradši by nad ministerstvem kouzel zlomil hůl. Vždyť i s Pastorkem vychází čistě ze slušnosti, jinak mu ten člověk ani nebyl sympatický.

Tak rád by teď se vším praštil a utekl od toho všedního života, ale jak by mohl? Jak by si mohl dovolit opustit Ginny, když mu teprve předevčírem oznámila, že v sobě nosí jeho potomka? Dát výpověď v práci a prostě zmizet? To nepřipadalo v úvahu. Lidé na něj spoléhali a on je neměl to srdce zklamat. A možná právě to byla ta věc, jež mu bránila být kompletní a šťastný - jeho dobrosrdečnost a ten hrdinský komplex. Jestli chtěl dosáhnout svého, musel se od toho odprostit. 

Pro tentokrát se rozhodl neopouštět pracovnu a přespat v ní. Byť od oběda nic nejedl, ani neměl chuť k jídlu. Prostě se jen svalil na gauč, zachumlal se do deky a pozoroval bílý strop. Zítra si nejspíš dá pauzu a nepožene se hned ráno za Kingsleym. Namísto toho zamíří rovnou do mudlovské čtvrti za svým novým přítelem. Od kdy se mu vlastně rozhodl tak říkat? Inu, na tom teď nezáleží. Víčka mu klesla a za pár minut už se pokojem ozývalo jen pravidelné oddechování.

Poslední Šance || Drarry CZ [on hiatus] Donde viven las historias. Descúbrelo ahora