My Epiphany

Rychle a zběsile

„Jin-hyung, nemáš večer čas?" Tuhle větu si budu pamatovat ještě dlouho.

„Proč se ptáš, Taehyungu?" zeptal jsem se, ačkoliv mi bylo jasné, oč mu jde.
„No...pořádá se taková menší...párty," zdráhal se, zmetek jeden, protože věděl, že se mi tam chtít nebude.
„Už nemusíš pokračovat. Je mi to úplně jasné. Chceš odvoz, viď?"
„No, jo. Jel by i Jungkook," sedl si na linku.
„Máš na něj špatný vliv, víš to?"
„Je dospělý, Jin-hyung. Stejně jako já." Věkově možná. Ale pořád mladší než já a s prakticky nulovou sebereflexí. Vlastně to jsou ještě děti. Občas si říkám, proč se s nimi vůbec bavím a co jsem komu udělal, že nemám to srdce je nechat napospas jejich příšerné životosprávě.
Povzdechl jsem si. „U koho ta párty vůbec je?" Taehyung se na mě podíval. A ten jediný pohled mi stačil, abych věděl, o koho jde.
„Ne. Taehyungu...Tae, já tě prosím. Hoseok ne. Víš, jak to dopadlo minule."
„A proto tam přeci budeš ty! Hoseok z tebe má respekt, nic si nedovolí," usmál se.
„To vám tam jako mám dělat garde? Vy jste se úplně zbláznili. Navíc víte, že pít nemůžu."
„Garde přeci nepije," zasmál se.

Protočil jsem oči a zamyslel se. Vtom jsem slyšel cinkání klíčů. Jungkook dorazil domů.
„Zdravím, hyungs," pozdravil nás se zářivým úsměvem, „co řešíte?"
„Já přemýšlím, jak velký idiot musím být, že se o vás starám a nechávám vás ve svém domě v podstatě za hubičku," zamračil jsem se.
„Taehyungu, ty jsi mu o té párty už řekl?"
„Ano, a ani se neobtěžuje poprosit, když už po mě chce, abych vám dělal taxi a garde."
Jungkook vytřeštil oči. „Taehyungu, ty jsi úplně nemožný!" vykřikl rozhořčeně a otočil se na mne. „Nevím, co ti řekl nebo neřekl, Jin-hyung, ale je to jen návrh, dobře? My...teda já ani nevím, jestli tam chci a je to čistě na tobě, jestli se pro nás obětuješ, nebo ne. Už tak toho pro nás děláš hodně. A my," hodil přísný výraz na Taehyunga, který se díval do země, „jsme ti za to moc vděčný."

Nevěděl jsem, co říct. Kookie byl ještě o rok mladší, než Taehyung, ale očividně byl přeci jen o něco zodpovědnější... A taky to zatraceně dobře uměl se slovy.
„Aspoň jeden z vás ví, co je to slušnost," usmál jsem se.
„Promiň, hyung," řekl tiše Taehyung. Já vím, že je to moc hodný kluk. Ale společnost, do které se dostal...kazí ho. Hoseok ho kazí.
„Lhal bych, kdybych řekl, že se nezlobím. Ale stejně večer nemám co dělat, takže...řekněme, že vás tam odvezu. Pod jednou podmínkou," odmlčel jsem se, když začali skoro skákat radostí, „když se mi tam už nebude líbit, odejdeme. Platí?"
„Ty jsi vážně nejlepší, hyung. Platí!" objal mne Jungkook dřív, než jsem se nějak mohl bránit.
„Děkujeme, Jin-hyung," usmál se na mě Taehyung. Já mám vážně pro ty kluky slabost.

Párty samozřejmě byla přesně taková, jakou jsem si představoval. Hlasitá muzika, chlast všude, lidi všude, chaos a uprostřed toho chaosu už od začátku podnapilý Hoseok. Taehyungův něco-jako-přítel, jak ho sám nazývá. Ani neví, jak moc si tím ubližuje. Ani že taky ubližuje někomu jinému.
Hned na začátku jsem si našel relativně klidný koutek, kam jsem si vzal jen limonádu s ledem a snažil jsem se Taeho a Kookieho sledovat z povzdálí. Vydržel jsem to hodinu, dvě, ale pak už jsem toho měl tak akorát dost.

Jako první jsem se vydal za Kookiem, který se právě chystal ochutnat jakýsi bílý prášek, vzal ho beze slova za roku a poté z parketu vytáhl i Taehyunga. Nejprve byli oba kapku mimo, takže dostat je k autu bylo jednoduché. Jakmile si ale uvědomili, kde jsou, začali protestovat.
„Hyung, ještě chvilku!" prosil Jungkook.
„Ani omylem, nebudeš si ničit zdraví drogami, jasný?" Připadal jsem si jako jejich matka.
„Ani jsem nestihl pozdravit Hobiho," řekl nabručeně Taehyung.
„Dal jsem vám podmínku a vy jste souhlasili. Nemáte jediné právo protestovat," řekl jsem naštvaně a sedl si do auta. Oba mne poté následovali.

Myslel jsem si, že to bude v pořádku. Že zajedu domů, ty dva blbečky nějak uložím a sednu si ke svému oblíbenému Netflixu. Ovšem...
Dům Hoseoka byl prakticky na opačné straně města než náš a tak cesta byla poměrně dlouhá. Navíc jsem se bál jet rychle, protože ti dva se mi neustále snažili vecpat na přední sedadlo.
„Hyuuuung, šlápni trochu na plyn, jezdíš jak stará babička," smál se Taehyung.
„Jooo, myslím, že kolem nás zrovna jedna prošla," přidal se Jungkook. Byli namol.
Ignoroval jsem jejich kecy a soustředil se na cestu.
„Jin-hyung, takhle tam nebudem ani do zejtra," nahrnul se dopředu znenadání Taehyung. Snažil jsem se ho přinutit, aby se vrátil na své místo, ale řídit a starat se o opilého vůbec nejde dohromady. Chtěl jsem zajet alespoň ke straně, jenže jsme zrovna jeli z kopce. Taehyung se naklonil dopředu úplně a vyrval mi z rukou volant. Šlapal jsem na brzdu, ale marně. Díky kopci jsme nabrali až příliš velkou rychlost.

Pamatuji si, že jsem v šoku nedokázal udělat vůbec nic. Myslím, že jsem i dokonce zapomněl, že za mnou sedí ti dva idioti a že se Taehyung smál nově nabrané rychlosti. Pamatuji si, že jsem zapomněl, na jaké straně je brzda. Jediné, co jsem vnímal dokonale, byl park, do kterého jsme se ze strmého kopce řítili. Slyšel jsem náraz, vnímal jsem, jak se aktivovaly airbagy. Cítil jsem na jazyku krev. Pomalu se mi zavírala víčka. Kdesi v dáli jsem slyšel výkřik Jungkooka...a pak už byla jen tma.

Zdravím! Vítám vás u nové fanfikce! ^^ Budu se snažit vydávat každou středu, jelikož mám několik dílů předepsaných (ale pokud to nedodržím, tento slib nikdy neexistoval, jasný? 😂).
Co si zatím o tom myslíte? Budu moc ráda za komentáře a samozřejmě i hvězdičky 🖤

사랑해요

Vaše Verona ♥

~~~
Jsi mé zjevení, jsi můj sen, jsi mé štěstí.
Prodli jen.
~~~