Ve znamení zmije

18. kapitola

Vydala jsem se směrem k Medovému ráji, jednomu z míst, kde se nachází tajná chodba do Bradavic. Možná si říkáte, že přece za dob Snapea byly všechny chodby zničeny, pravdou ovšem je, že po jeho sesazení z pozice ředitele byly chodby znovu obnoveny.

Znovu se podívám na hodinky, ukazující třičtvrtě na osm, k Medovému ráji půjdu ještě minimálně pět minut, ale pokud tam do pěti minut budu, je velká pravděpodobnost, že v Bradavicích budu do osmi a to se vyplatí. Ještě trošku zrychlím krok. Už vidím vchod do Medového ráje. Rozběhnu se. Běžím nejrychleji jak můžu. Už jen posledních pár metrů mě dělí od tajné chodby do Bradavic. Když v tom se náhla ozve: "slečno, co tu děláte, už máme zavřeno!" Otočím se kdo mi to kazí můj plán a uvidím nevzhledného spíše chlapce než muže, jak na mě hledí upřeným pohledem. "Pardon, paní Lastrengová, mělo mi dojít, že jste to vy," vydal poněkud vystrašeným hlasem. "To je v pořádku," usměji se trošku povýšeně: "tak smím teda dovnitř nebo mě tu budete držet ještě dlouho?". Chlapec se vyděsí a celý rozklepaný se pomalu vydá ke dveřím. "Pomaleji by to nešlo," podívám se tázavým výrazem. Chlapci se ještě víc rozklepou ruce, ale stále pokračuje stejným tempem. "Fajn, jak chcete," usměji se pro sebe a chlapce odstrčím od dveří "alohomora," řeknu, v zámku se něco pohne, chytnu za kliku a v klidu vejdu dovnitř. Chlapec celý v šoku stojí na místě a nechápe co se to právě odehrálo. Rychle vlezu do sklepení a nadzvednu težký poklop skrývající tajnou chodbu. Znovu se podívám na hodinky. Je 19:55 rozhodně nemám šanci se dostat do Bradavic včas. I tak ale běžím jak nejrychleji dokážu, jen pro ten pocit, že jsem udělala maximum. U toho mi hlavou běží pořád to, co řekl ten chlapec, opravdu vypadám jako moje teta Bellatrix? Znovu se podívám na hodinky. 19:58 a mně stále ještě chybí minimálně osm minut než se dostnu do Bradavic. Už mě začíná píchat v boku. Dochází mi kyslík. Musím zastavit a nadechnout se. Trix, nebuď kráva, když zastavíš, tak už to určitě nestihneš napomene mě můj vnitřní hlas. Opět se dám do pohybu, ale mé plíce už dále nezvládají nedostatek kyslíku a vyžadují si další pauzu. Tak to Pokračuje ještě chvíli až se mi konečně ukážou dveře ke vstupu do Bradavic.

Tak a teď už jen stačí dojít do třídy, pomyslela jsem si a vydala se, co nejrychleji jsem mohla, do třídy, kde jsem měla v osm hodin sraz s profesorem Longobottomem. Potřebuji si odbýt školní trest. To by mi nevadilo, kdybych opravdu něco udělala, ale on mi dal trest vyloženě proto, že má stále vztek na to, co udělala Bellatrix jeho rodičům, jako kdybych já za to mohla.

"Slečno Blacková, máte čtvrt hodiny zpoždění," bylo mi vyčteno profesorem Longbottomem hned, co jsem vešla do prázdné třídy. "Omlouvám se, byla jsem... no... Musela jsem si něco zařídit," vydala jsem ze sebe zadýchaně, sundávajíc si koženou bundu. "To by mě tedy opravdu zajímalo, co tak hrozně důležitého jste musela zařizovat," usmál se pohrdavým výrazem, "proto tu ale nejsme, máte si tu vyřídit svůj školní trest," znovu ten pohrdavý výraz. Ještě chvíli a přísahám, že bude litovat, že mi nějaký trest dal. "Tak co mám teda udělat," pohlédla jsem na něj ve snaze ho co nejvíce zastrašit. "Jako první zde umyjete všechny květináče, až to budete mít hotové, tak se mi ozvěte a dám vám další úkol," a znova ten stejný výraz, přísahám, že ho brzo kopnu. "Fajn," usmála jsem se jako by mě vůbec neštvalo, že musím trávit čas mytím květináčů, zatím, co bych se měla učit na poslední zkoušky.

"Tak co dál," zamračila jsem se už opravdu znechucená z toho, že musím stále trčet s Longbottomem. "Tak jako další byste mi třeba mohla... pomoct přesadit... mandragory,"řekl. Už jsem opravdu zuřila, "a víte kolik je hodin, že ano?". "Ehmmm... Strhávám padesát bodů zmijozelu za vaši nehoráznou drzost," usmál se vítězoslavně. To jsi teda hrdina pomyslela jsem si. "Tak jdeme na to, ne? Už bych také šel rád dělat jiné věci, než být s vámi, ale jinak to nejde.".

"Děkuji vám, za příjemně ztrávený večer," řekl ironicky Longbottom po dalších třech hodinách práce a vydal se pryč svojí cestou. "Nemáte zač," řekla jsem o nic míň ironicky a i já jsem se vydala do společenské místnosti. "Blacková," ozvalo se za mnou. "Hmmm," otočila jsem se neochotně. "Pojďte si promluvit," vyzval mě Longbottom stojící o kousek dál. "Asi si nemáme o čem promluvit," vydala jsem ze sebe dohromady s hlasitým zívnutím. "Ale máme," chytil mé zápěstí a zatáhl mě do nejbližší odemčené třídy. "Fajn... Co chcete," protočila jsem panenky. "Co jste si to potřebovala zařídit tak důležitého, že jste přišla pozdě," zase ten stejný dotaz. "Na to vám nebudu odpovídat, mám právo mít i své soukromí a pokud vím, tak jsem dorazila, tak nechápu, co řešíte," odsekla jsem a doufala, že to vzdá, ale bohužel tomu tak nebylo. "Je mi do toho hodně, protože jste přišla pozdě," zamračil se a zápěstí které doteď nepustil stiskl ještě více. "Byl byste tak laskav a pustil mi ruku... děkuju" hodila jsem po něm pohled typu ještě chvíli mě štvi a budeš toho litovat. Ignoroval mě. "Pustím vás, až mi řeknete, kde jste byla a co jste tam dělala," pousmál se. "Fajn, byla jsem s kamarádem, u jezera... Stačí," doufala jsem, že mě už konečně pustí, ale to jsem se očividně pletla. Zesílil svůj stisk. "Vím, že lžeš," procedil skrz zuby naštvaně. "Byla jsem v Prasinkách, u Tří košťat... S mým... kamarádem," do očí se mi nahrnuly slzy od bolesti. "A co jste tam dělali," jestli mi položí ještě jednu takovou otázku, tak asi budu muset použít to stejné, co použila Bellatrix na jeho rodiče. "Potřebovala jsem ho vidět, nebyla jsem na tom zrovna nejlíp a on mi opravdu moc pomohl," utřela jsem si slzu stékající po tváři. Všiml si toho a svůj stisk povolil, ale stále mi zápěstí držel opravdu pevně. "A smím vědět, co tak hrozného se vám stalo, že jste nebyla dvakrát moc v pořádku," vypadal, že ho to opravdu zajímá. "Určité problémy... spojené s mým vzhledem, původem a tak," prohodila jsem a utřela si další slzu, která už nebyla způsobená bolestí. " To mě mrzí, nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že by i tobě mohl vadit tvůj původ, smím ti tykat, že ano," trošku se mým směrem pousmál, ne pohrdavě nebo znechuceně, ale opravdu mile, takový úsměv jsem na něm ještě neviděla, možná proto se mi tak moc líbil. "No, ano můžete, jen nevím, zda je to během vyučování vhodné," souhlasila jsem. "Tak to je mi samozřejmě jasné," usmál se. Má tak hezký úsměv, když je upřímný a není to jen další pohrdající výraz. Do háje, Trix, ty krávo, vzpamatuj se, je to Longbottom okřikla jsem se v duchu. "To je dobře... A... chcete ještě něco nebo už můžu jíst spát," otázala jsem se a znovu jsem si hlasitě zívla. "Dnes už jdi spát, ale slib mi, že se zítra zase uvidíme," opět se usmál. "Uvidíme, máte s námi hodinu," připomněla jsem mu. "Nemyslel jsem ve vyučování, slib mi, že za mnou zase zítra přijdeš a už tě pustím," vysvětlil mi, jak to myslel. "Slibuji, když tak se ještě zítra domluvíme kdy, ale přijdu... možná i ráda," usmála jsem se na něj. " Dobře, tak tedy dobrou noc," popřál mi a konečně mi pustil mou ruku. "Dobrou noc, profesore Longbottome.".