Ten pátý

11. Kapitola

Song si nezapomeňte pořád pouštět je hlavně pro naladění atmosféry c: 

Příroda střídá svá období jako své šaty, stromy ztrácejí své listí, které narůstá, změní barvu a spadnou na kořeny onoho stromu. Tráva je pokryta rosou, pak je sušší a sušší a nakonec je přikryta sněhovou peřinou. Jorvik je tajemný ostrov, který do těchto období vkládá svou magii. Cesty jsou v tomto období lehce zamrzlé, ale slunce otočené na západě se snaží nám dodat trochu tepla, protože jaro je připraveno na startu. Po těchto cestách proběhne několikrát mnoho jezdců na svých koní, ale existuje jen pětice jezdců, kteří na svých koních po těchto cestách jsou kanálem magie z jiného světa. Vlastenci tohoto ostrova jsou poctěni, že jsou obyvateli. Každý má ve své hlavě knížku, do které si zapisuje svůj vlastní osud, co ho potká a co zažije. Vybírá si své rozhodnutí a svou cestu, ale jen někdy, ale opravdu jen někdy si osud vybere je...

Mě se zdálo, jako kdybych byla zapomenuta v čase. Přes podzim a zimu jsem se zabloudila sama v sobě, než jsem se probrala ze svého zasnění a uvědomila si co se děje kolem mě. Záchrana koní se vydařila, Angelka se nenašla, GED bylo strženo z Moorlandu a už nikdy nepostihovalo toto okolí...a Rita. Oh Rita. 

Rita, moje první a jediná kamarádka na tomto ostrově upustila mou ruku jednou provždy. Odešla. Odešla z mého života jednou provždy.

Flashback

Stála jsem naproti oceánu v písku naproti Ritě a zírala na ní. Nebylo jí moc vidět do tváře, měla kolem hlavy a rysů jejího těla zář červánků, které se táhly od slunce za ní po obzoru oceánu. Viděla jsem její tmavý úsměv. Byl spokojený, ale zdálo se mi, že ne tak upřímný, snad plný bolesti. Byla jsem zadýchaná, vydechovala jsem studený dech jejím směrem a těkala očima po ní. Její rozpuštěné černé vlasy jí vlály něžně ve větru, který nás obléhal kolem. Cítila jsem ztrátu.
,,Lilian, kdo jsem pro tebe?" Mluvila ke mě klidně, skoro neutrálně, nepoznala jsem nic. Dívala jsem se na ní provinile, ale její otázka mě nutila se zamyslet. Je to moje jediná kamarádka! Osoba, které jsem se pokusila pomoct, ale nepovedlo se. Zachránily jsme tak, ale i spoustu koní...kdo je? 
,,Sestra." Odpověděla jsem a rozbušilo se mi srdce. Jako kdybych ani nechtěla tohle vyslovit a bála se reakce. Její reakce bylo roztáhnutí koutků úst do ještě většího úsměvu. Teď už to vypadalo  upřímněji. ,,Pokud jsem tvoje sestra, cítíš sesterské pouto? Cítíš pocit, že jsem ti bližší než kdokoli jiný?" Pověděla a já měla blízko do změknutí hlasu. Moc jsem neváhala. ,,Ano. Cítím, jsi pro mě bližší než kdokoli jiný. Známe se krátkou chvíli, ale to co je mezi námi je opravdu jiné než s kýmkoliv jiným...čím to je?" Otázku jsem jí nechtěla položit, spíš jsem se zeptala sama sebe nahlas, dívajíc se na ní. Chtěla jsem Ritě v tuto chvíli ze všeho nejvíc pohlédnout do jejích smaragdových očí. A skutečně jsem mohla. Rita zvedla trochu bradu a odhalila svoje zaplněné zelené oči blýskajícími se slzami. Natáhla podél boku ke mě ruku a tu mi sevřela jako kdyby mě chtěla povést. ,,Život...je nádherný. Je nádherný ve spoustě smyslech...i ta bolest i ten smutek a ztráta je to to nádherné, protože je to součást života, že?" Mojí dlaň si vzala k hrudi a mačkala ji v obou její rukou. Cítila jsem se zvláštně. Cítila jsem ztrátu.
,,Rito...ty odcházíš? Ty mě opouštíš?" Nastala doba ticha. Tvář Rity se, ale neměla stejně jako ani ta moje. Pak se nadechla a já zpozornila. ,,Ano. Věděla jsem už dávno co ke mě cítíš a proto jsem v srdci cítila tlačivý pocit, co mi bránil ti to říct. Teď už je ale nejvyšší čas. Poslední minuty."
,,Kde, ale budeš?! Mohu tě navštěvovat?? Prosím, budeme se scházet?" Můj hlas byl zoufalý a naléhavý, cítila jsem horko ve tvářích. Vypadalo, že Rita semkla rty. 
,,Poslyš, Lily. Já odcházím. Navždy. Už mě nikdy neuvidíš takhle. Chci ti, ale něco říct jako svou poslední zprávu..." Odmlčela se a pohledem mi naznačila, že nechce, abych ji přerušovala. Třela palci mou dlaň. Skoro to vypadalo jako kdyby se k ní lísala. ,,Jorvik byl můj domov. Vyrůstala jsem zde. Viděla svýho bášku vyrůstat a umírat na lůžku pod těžkými zraněními. Viděla jsem jak mi berou Angelku. Viděla jsem tebe. Viděla jsem tvou zapálenost, snahu a dobrotu v záchraně koní, kde sis myslela, že je i moje Angelka. Lily, ona tam nebyla a já to věděla. Udělaly jsme společně dobrou věc. A to si pamatuj. Dělat dobré věci v tomto světě je vzácná věc. Lidé, které míjíme vždy nejsou takoví jací se zdají. Nebuď naivní. Nikdy. Na tomhle ostrově rozhodně ne. Dělej dobré věci pro ty, kteří to potřebují. Nevěř všem, nebuď odtažitá ode všech. Věř v to, v čem se topíš uvnitř sebe, co tě naplňuje. Když vidíš Jorvik ze sedla svého koně, nedívej se mu mezi uši. Dívej se vzhůru na ptáky, na oblohu, na Jorvické slunce a vzpomínej na to, čemu zde přispíváš. Když běžíš se svým koněm na jeho hřbetě po pláni, zvedni ruce do stran a zavři oči. Pokud tě někdy kůň zraní, nevzdávej to. Zraněná můžeš utěšovat, pomáhat ale silná můžeš vždy zachraňovat a bojovat. Být odvážná, neznamená, že se nebojíš, ale že jednáš v situaci i když se bojíš. Když ucítíš slzy po svých tváří, neutírej je, ukaž je všem co se na tebe podívají, dokud ti nezaschnou. Uvědom si kdo jsi na tomto ostrově a umírej jen pro věc, pro kterou můžeš obětovat sebe, kdo jsi, kým jsi se stala a kdo jsi pro Jorvik. Umírej jen když můžeš a chceš. Nikdy nemáš čas umírat, když to nechceš a nemůžeš nebo se bojíš. Prosím udrž si to v hlavě než opustíš tento svět. Přeju ti hodně štěstí a řiď se mými slovy. Jsou vzácnost." Usmála se na mě mile a já si všimla, že mi pomalu zasychaly a kapaly slzy po bradě. Měla jsem narudlé oči a roztřesený dech. Dívala jsem se na Ritu, ale nevěřila svým očím, když jsem zůstala stát opuštěná na pláži a přede mnou se do oblohy ztrácely bílé jiskry. Ona zmizela. Ona zmizela přede mnou! Cítila jsem i jak se její ruce na mé ruce rozplývají.  Pohlédla jsem nahoru a sledovala jiskry co se táhly k obloze dokud nezmizely. Padla jsem na kolena do písku a zabořila dlaně do něj. Sklopila jsem hlavu a zavřela oči. Vítr se zvedl a s ním i písek, moje oblečení a vlasy. A od té doby jsem ztratila ponětí o věcech kolem sebe...


Až doteď. Už dávno jsem opustila Moorland. Byla jsem už zkušenější v jízdě a proto jsme mohla putovat na vlastní pěst. Seděla jsem na balíčku slámy a hladila po lysině Piráta. Objímala jsem mu hlavu a zírala na podobný západ slunce jako tehdy s Ritou. Teď jsem se, ale nedívala z pláže, ale ze stájí, které vlastní Steve hned už malinkého městečka Silverglade. Tak je i pojmenovaná obrovská oblast Jorviku. Pirát se ke mě lísal a já neodtrhla oči od červánků. Bylo docela chladno, měla jsem na sobě svetr, přes něj rozepnutou vestu a šálu kolem krku. Zmínění o rajtkách a botách je samozřejmé. Ačkoliv se už stmívalo a končilo odpoledne, bylo zde ještě spousty jezdců. Podívala jsem se do strany a koukla do cest ode mě napravo. Vedly kamkoliv po Jorviku. A další den jsem měla v plánu se po nich vydat. Bohužel tu mám, ale ještě ve městečku práci.

Takže první část po sto letech je tu hned po infu na světě! Jsem opravdu ráda a hrdá na sebe, že jsem se do toho opět zakousla. Doufám teda, že se příběh vzpamatuje a vy budete rádi, že se příběh posouvá. Dejte mi vědět do komentářů co si o posunutí času nebo o celé této kapitole myslíte, protože jsem HODNĚ zvědavá. :D

Hra : www.starstable.com